Balili jsme a nakládali auto až do poledne. Nic zvláštního, až na to, že se ukázalo, že germánsky hovořící lidé z vedlejších stanů, kteří se dnes také balili, mají auto s francouzskou značkou.
Pak jsme jeli do osvědčeného Super de Boer, nakoupili chleby, vody, saláty, jogurty, brambůrky a piva vyrazili směr Drenthe. To je taková provincie na severu, vražená mezi Frísko a Groningen. To bylo tak čtvrt na dvě.
Kolem druhé jsme zastavili poblíž Oosterwolge, abychom se najedli.
Uitkijktoren
Pak jsme odbočili do vesnice Ravenswoud, o které jsem v průvodci četl, že tam mají 18 m vysokou rozhlednu. Ve vesnici rozhledna není. Ale šipky ukazují dál na sever. Jedete po úzké silnici placatým lesem a najednou cedule, že parkoviště k rozhledně je doleva. Rozhledna se píše uitkijktoren, což se (asi) vyslovuje [autkajktorren]. První, co uvidíte, je hromada pilin. Říkal jsme si: “Tohle byla rozhledna…” Pak je ale udusaný plac a kus za ním stoleček s lavičkami a šipka ukazující podál lesa dál na sever.
Tak jsme šli po pěšince na sever, uhýbali cyklistům a zdravili je “Helou!”. A cyklisté odpovídali “Háj.” nebo taky “Helou!” a jeden myslím i “Chu’dach.”. A došli jsme na rozcestí cyklostezek a tam bylo Uitkijktoren doprava a chvilku později zas doleva. A tuto byla před námi chodbička temným lesem, jak vytesaná z černého kamene a na jejím konci se lesklo jakési zábradlíčko. Ale když se po cestičce šlo, nebyla tak temná, naopak, byli z ní výhledy do zeleného lesa s podlahou porostlou mechem.
A když jsme přišli k zábradlíčku, ukázalo se, že je to lávka přes rašelinový kanál a u ní nápis “Cyklisto, sestup.” (nebo nějakým úplně jiným).
A šli jsme pořád dál a občas potkávali ty cyklisty a já litoval, že jsem nechal GPS v autě (protože jsem myslel, že věž je hned za stolečkem s lavičkami) a pak jsme uviděli opřená kola a nad nimi vysokou dřevěnou rozhlednu ve tvaru číslice 7. Asi takto, jen bez toho zobáčku dolů. Nahoře na rozhledně byla rodina s dětmi aa dědečkem a dědeček měl na krku GPS, ale IMO úplně zbytečně, protože široko daleko žádná keš není.
Z rozhledny není rozhled po okolní krajině, jak sliboval průvodce, ale výhled na mokřadové louky s (nejspíš) rašelinými jezírky, kde asi bydlívají nějací jeřábi, protože o nich je nahoře na věži naučná cedule. Rozhledna má strop, ale trochu jí (schválně) táhne a místo zábradlí je tlusté sklo. Vypadá hezky a důvěryhodně, i když má takový tvar.
A pak jsme nasedli do auta a jeli až do kempu.
‘t Vlintenholt
Kemp se nachází v lese tak kilometr, dva severně od městečka Odoorn a asi 100 m od motorové silnice. Vypadá docela hezky, ale už trošku sešle, jako by zažil lepší časy. Jen není jasné, jestli ty lepší časy byl minulý týden nebo léta před stavbou motorové silnice. Milá paní od kempu, která mluvila tak nějak trochu anglicky nás nechala vybrat místo, dala nám šňůru na připojení k elektrice, cyklistickou mapu (tu jsem po ní chtěl navíc) a že máme přijít zítra v deset zaplatit.
Vybrali jsme si místo 129, na malém paloučku, co nejvíc vzdáleném od silnice. Sluníčko svítilo, po zastřižené trávě se dá chodit bosky, pohoda. Uvařili jsme večeři a já si pak šel pro nedalekou keš (cca 370 m, ale musí se obejít plot kempu).
Když jsem se vrátil, už byla skoro tma (cca čtvrt na deset) a působilo to tu strašidelně. Ono to nejvzdálenější místo od silnice je taky nejvzdálenější od dalších táborníku a těch tu moc není. Když jsme šli mít nádobí k osvětleným prázdným budovám přes opuštěnou louku kolem opuštěných houpaček a volejbalového hřiště, působilo to tu velmi postapokalypticky. Hukot aut na silnici mohly být klidně stíhačky na posledních bojových úkolech. A pak cesta zpátky přes temný les. Když se o něco později Bety vracela z koupání říkala “A před tebou na cestě něco, co může být chcíplý zvíře, ale asi je to jen kořen stromu.” Možná…
A lítají tu vrtulníky.
Žádné komentáře:
Okomentovat