Před desátou jsem šel pro auto, dřív by nám neměl kdo otevřít závoru. Autíčko, chuďátko, bylo celé zmoklé a muselo být samo na parkovišti, protože v Holancku auta ke stanům pouštějí jen na chvilku, na naložení a vyložení. Pomalu jsme balili věci a tak v 10:50 začlo pršet. Tak jsme to rychle naházelo do auta a schovali se v něm taky. Stan ještě stál, tak to stany dělají.
Pršelo jen chvilku, vyndali jsme věci z auta, složili stan, naložili věci a tak v 11:20 jsme odjížděli. Cestou jsme zamávali pánovi z kempu a nechali mu přípojkovou šňůru na stole v recepci.
Keš
Kousek od kempu je keš (530 m), ale je na druhé straně motorové silnice a tak je vlastně daleko (2 km). U keše je parkoviště (možná je to naopak - keš je u parkoviště). Přijedeme na ně, chystám se vystoupit, když v tom přijede auto se třemi mudly, zaparkuje, mudlové vystoupí a začnou si povídat.
Proč si nepovídají v autě, zatímco někam jedou?
Předstíral jsem studium mapy, ale nic. Jen jeden z mudlů, ten starší, v obleku, si otevřel pivo a začal jej pít. Rychle jsme prozkoumal podezřelý objekt, ale marně. No, nedalo se nic dělat. Odjeli jsme s prázdnou.
Do Němec
Tak jsme jeli po motorové silnici na jih, pak u Emmenu jsme zahli na dálnici na východ a cestou fotili různé holancké silniční cedule, na památku a tak. A pak jsme byli v Německu. Dálnice tam pokračuje asi 10 km dál východním směrem, ale pak končí, protože Němci mají kolem Holancka postavenou dálnic od severu na jih. My jsme chtěli na Hannover, ale nevěděli jsme kudy, protože vedoucí zájezdu zapomněl doma mapu Němec. Nakonec jsem rozhodl, že pojedem na jih, že by to mohlo být kratší. Ale že pojedeme po dálnici. No a ti Němci neměli pořádně označeno, že odbočka doleva je už na tu dálnici, tak jsme tam neodbočili. Tak jsme tedy jeli chvíli na sever, na Brémy, ale opravdu jen kousíček, protože jen co jsme najeli, tak jsme hned zas vyodbočili na západ, Amsterdam, ale tam už jsme byli, že, tak jsme odbočili na jih a už jsme jeli tam, kam jsme chtěli, tj. někam, kde jsme doufali, že bude šipka "Hannover XXX km".
A opravdu. Byla tam, přes Osnabrück. Tak jsme tam jeli, projeli jsme kolem Osnabrücku a jeli jsme dál na východ a najednou jsme byli v nějakém městě, nějak jako Bad Oeynstein, nejspíš proto, že řidička musela právě zkontrolovat název právě přehrávané skladby a dálnice, místo aby pokračovala rovně, tak odbočila a rovně to bylo do Bad O.
Tak jsme teda jeli tím městem, minuli jsme McDonald's, Burger King a dokonce i Subway, až jsem dostal hlad i já. Takže když jsme se vrátili na dálnici A2, zastavili jsme u prvního Burger Kinga. Chodím v cizině radči k Burger Kingovi než do Mekáče, protože u nás skoro není. Dali jsme si Big King XXL Maxi-Menu a Long Chicken Maxi-Menu a Chilli Cheese Nuggets a Café Latté a snědli to (€16.56). Ale předtím jsme nakrmili auto, ono sice ještě nemělo úplně hlad, ale bříško už taky nemělo docelo plné a proč znovu zastavovat, že. (Když jsem platil za krmení auta, zase jsem zadal blbě PIN, pak jsme zkusil ten špatnej, tak jsem to už radši potřetí nezkoušel a zaplatil jsem €42.90 za cca 31 l benzínu).
Německo zezačátku vypadalo stejně placatě jako Holancko, le pak se trochu zvlnilo a kus před Hannoverem, v blízkosti Vestfálské brány, už bylo téměř horovité. Ale u Hannoveru se zase zplacatělo.
Jiný řidič
No, Bety pak řídila ještě kus za Hannover, asi tak 350 km, protože jsme odhadovali, že cesta bude tak 700 až 776 km dlouhá. Pak jsme se vystřídali a já mohl začít hledat keše. První jsme minul a ta by byla dobrá - na bývalé německo-německé hranici.
Další jsem nenašel. Buďto ji někdo ukradl nebo byla v těch trnitých keřích.
A ty další už byly moc daleko od dálnice a mě začla bolet hlava a bolela a bolela čím dál víc...
Takže z Německa pořád žádnou keš nemám.
Do Čech
Za Magdeburkem se Německo začalo zase vlnit, ale bylo furt spíš placaté. Až za Lipskem bylo zřejmé, že holankým reminiscencím je konec. Krajina připomínala čím dál tím víc Vysočinu, časem až zdivočelou - kopečky, údolíčka, silničky a vesničky se střídali v bystrém sledu.
A tak jsme dojeli až k Drážďanům. Myslel jsem, že pojedeme přímo přes ně, ale tak 20 km před nimi najednou šipka "Prag/Praha" pryč z dálnice. Tahali nás asi 10 km po nějakých vesnicách, aby nás dovedli zase na dálnici do Čech. Ta je hned od začátku velmi tunelovitá, a tunely jsou velmi svažité a tak v nich Němci nedovolují jezdit rychleji jak 80, někdy i jen 60 km/h. Dálnice se vine nahoře v kopcích po jihozápadním okraji Drážďan, mine Pirnu a pak už jen poslední parkoviště se záchodem a prodejnou českých dálničních známek a jste v Česku. (My tam byli v 19:23.)
A v Česku jsou zase tunely. Jsou svažité a Češi v nich nedovolují jezdit rychleji jak 80 km/h. Pak už jen odbočit na Teplice, jet po velmi svažité a vlnkovité silnici, uvědomit si, že každý cyklista v Česku je vlastně horský cyklista, jen o tom neví, odbočit na Krupku, projet koem tetina domu, celou Krupkou až k hotelu U žida.
A tady už nás měli poznamenané v sešitku, ukázali nám pokoj ařekli nám, že o půl desáté nastoupí paní uklízečka, tak ať už tam nejsme. Hm.
A šli jsme na večeři a dali jsme si kuřecí medajlónky na žampiónech a židův měšec, oboje s vařenými bramborama, a sprite a pivo a pivo, to celé za 340 Kč i se spropitným, tj. asi tak za €13. A to jsme rozuměli jídelnímu lístku a (bohužel) i rádiu.
A teď jsme na pokoji, já jsem vypublikoval zápisky za uplynulé dny a napsal ten dnešní, zatímco je Bety četla a pak zamořila pokoj odlakovačem na nehty. (Nebo spíš z nehtů, ne?)
Tak zatím, ddobrou.
Žádné komentáře:
Okomentovat