Procházka Amsterdamem

Mila nám nachystala dole na stole chleba, máslo, marmulády a medovou pomazánku (voní a chutná jako med, jen se lehce maže). To bylo dobře, protože v deset, když jsme šli jíst, tu už nebyla. Vypil jsem tři šálk kafe, Bety jeden čaj, pojedli a v jedenáct jsme stáli na zastávce tramvaje číslo 5. Chtěl jsem si nechat poradit od lidí na zastávce, ale ti nám jen doporučili, ať si koupíme lístky na hlavní nádraží (Centraal Station) a tam, že nám poradí. Prošli jsme celou budovu hlavního nádraží, ale nic jsme nenašli. Až jsme došli ke středisku služeb, kde nám paní v uniformě řekal, že máme jít na konec haly, pak ven a tam najdeme informace o městské dopravě. A opravdu - na úplném konci nádraží je náměstí a na něm domeček s cedulí GVB - to je označení místní dopravy. Nejdřív jsme studovali stránky dopravního podniku, ale moudří jsme z toho nebyli, tak nezbylo, než si vzít čísílko a nechat si poradit. Nakonec jsme skončili se čtyřmi "proužkovými jízdenkami" po patnácti proužcích, na každého dvě. Protože jsme 3 pásma od centra, budeme potřebovat 1+3 proužku na každou jízdu. No, uvidíme, jak nám to vyjde. Vám je to k ničemu, protože tento systém ke konci roku končí, v metru už od 27. srpna. Pak jsme konečně šli na prohlídku Staré čtvrti (Oude Zijde). Nejdřív jsme vstoupili do ulice, kde probíhala (a asi ještě bude probíhat) nějaká akce. Asi dobročinná, těžko říct, cedule jsou vholančtině. Byli tam stoly uprostřed ulice a všelijak vyšňoření transvestité, turisté s dětmi, ein-kessel -buntesovitý zpěvák a jazzová kapela. A hluk. Pak jsme chodili ulicemi po čáře namalované v průvodci a Bety říkala, že má hlad, ale nemohli jsme se domluvit, kde se najíme, tak jsme si koupili každý veliký kornout hranolku s majonézou u stánku Chipsy King a sedli si k jakémusi pomníku a jedli to. Ten pomník byl na náměstí Dam, kde je královský palác. Tak jsme se tam šli podívat. Palác byl původně radnice, ale pak ji zabavil Napoleon pro svého bratra, kterému dal Holancko jako království.

Palácem se procházíte sami, můžete si fotit po libosti, ale ne bleskat nebo kamerovat, a u vchodu vám dají placatého audioprůvodce, kterého na označených místech přiložíte k terčíku a on (audioprůvodce) vám v předvoleném jazyce (což může být holančtina, němčina, angličtina, frnacouzština nebo španělština) povídá, co vidíte, resp. co byste viděli, kdyby v té místnosti bylo to, co tam bylo, když ten text připravovali. A když je na tom místě televize s dokumentem, tak průvodce mluví jen holandsky to, co je ve filmu, ale tam jsou naštěstí titulky v angličtině, nebo naneštěstí, když neumíte ani holancky, ani anglicky. Audioprůvodce se přikládá k uchu a palác je plný mlčících telefonujících lidí, kteří ve stejném sledu otáčejí hlavu tam a pak tam, ale s prodlevou, podle toho, jak přistupovali k terčíku. Někdy se koukají jinam, když dobřenerozumí, jako třeba já, nebo když hlas zapomene říct, kde která pozoruhodnost je, což se mu stává často. Taky je tam místnost, do které se automaticky někdy otvírají a často zavírají dveře, takže pak musíte čekat, až se sejdou tak čtyři ostrahové a vysvobodí vás. V místnosti jsou modely města, sochy a televize, ale na dlouhé čekání to není.

Za €6,50 to je docela dost zábavy, třeba s těmi velkými mapami světa a hvězd na podlaze velkého sálu v prvním patře, kolem kterých je 30 cm vysoká zákeřná ohrádka, což oceníte, když zrovna posloucháte o stropní výzdobě a hledáte, kde je to, o čem se povídá. No ale po dvou hodinách už toho bylo dost a šli jsme zase ven, chodili jsme kolem kanálů, slyšeli jsme hrát zvonkohru z jižního kostela, a Bety už chtěla zpátky do B&B, tak jsme se ještě stavili na pivo a kolu a pak ještě palačinky se sýrem a šunkou anebo slaninou, podívali se, co stojí projídka lodí po kanálech (cca €8 bez prohlídky voskových figurín), potkali plynně anglicky hovořícího bezdomovce, které nám řekl, co je to za budovu před námi (burza cenných papírů, ale to víte, internet...) a doporučoval nám různá místa a podniky k navštívení, až jsem mu dal pár €, a koupili jsme si v samoobsluze japonskou směs a já pivo a Bety pohlednici a jeli jsme domů, do Amstelveenu.

A Bety pak zůstala v pokoji a cosi internetovala a já si šel prohlédnout okolí (a vyzvednout dvě keše, že). Je to taková čtvrť plná řadovách domků, někdy úzkých dvoupatrových, jako ten té naší Mily, některé přízemní a jiné jsou samostatné a pak je tu zase panelák třípatrový a jeden snad šestipatrový a mezi tím parčíky a okrasné kanály s kachničkami a parkující auta a žádné obchody ani hospody. A asi jsem si trochu zachladil ledviny, protože když jsem se vracel, musel jsem řádně zrychlit krok a pak dlouho v leže odpočívat, takže zápisek píšu se zpožděním když už Bety spí a já bych taky měl, abysme zítra vstali rozumně do muzeí.

Jo, jo.