Ráno: jsem vzbudil Bety už před devátou, jak jsme se domluvili. Ale moc to nepomohlo, odjezdy po jedenácté (čti: k polednímu) máme už hluboko v krvi. Nejvíc času zaberou (tyhle) zápisky, i když se dají dělat i při jídle. Taky se rozbila židlička. Uchycení vzpěr u levé zadní nohy je totálně aus. (To moc času nezabralo, jen se mi pak blbě sedělo - ano, rozbila se židlička, na které sedávám já a mých 125 kg).
Maják: Nejdřív jsme si zajeli k majákovi cca 3km západně od Staré vsi a který je vidět z naší pláže a ke kterému jsem skoro došel včera večer (v noci) na lovu keší. U majáku nic není, jen očumující cyklisté, ani k moři se jít nedá. Ale nedaleko je keška, docela vtipně ukrytá, mikro, jak jinak. Cestou od kešky jsme viděli, že cesta k majáku je zavřená bytelnou bránou. Asi jsme měli ráno kliku, možná se k majákovi normálně nesmí.
Na hrázi: Po velké záplavě v roce 1953 (za záplavu může Studená válka, protože ubohé Holancko muselo vydávat všechny peníze na zbrojení a ne na vylepšování, natožpak údržbu hrází), kdy Severní moře nečekaně stouplo o 4,2 metru nad NAP (normální amsterdamská úroveň) vybudovali Holanďané v ústí řeky Šeldy vélikatanánský systém hrází nazvaný Deltawerke. Hráze mají zabránit tomu aby se to už nestalo a současně aby se z ramen Šeldy nestalo sladkovodní jezero.
Během stavby vytvořili několik umělých ostrovů (asi podle zásady oko za oko, zub za zub - "Tys nám, moře, zaplavilo naše ostrovy, my tě zase, naoplátku, kus zasypeme. Ha, ha, ha!") a na jednom z nich zbudovali (po dokončení stavby koncem 80. let) naučné středisko s výstavkou, promítacím sálem, prohlídkou kusu hráze a placeným parkovištěm. Ještě tam uvěznili několik tuleňů a lachtanů (tuleni jsou místní zvířata, prý tam žijí mezi ostrovy a žerou ryby; tuleni jsou tam jen tam, aby hýkali, skákali a práskali fousy), houpací loď a vyhlídkovou loď a vybírají za to €20 za osobu. Tedy pokud není osoba mladší tří let, pak to má zadarmo!, nebo starší 65 let, pak jí €3 sleví.
Celkově za to to za ty peníze nestojí. Naučný film je sice pěkný, ale dříve nebo později půjde v TV, pokud se už teď nedá někde stáhnout, výstavka je taky pěkná, ale i tohle se dá někde dohledat, ale já se chtěl podívat na tu hráz zevnitř. Ale ani tady toho moc neuvidíte, projdete se částí tubusu pod dálnicí, vylezete na jeden z pilířů, kde uvidíte plaketu s podpisy královny a slavnostních hostů otevírání hráze, ale už se nedovíte nic o mechnismech, které zvedají vrata a tak. A loď nám ujela, protože jsem se nepodíval, kdy jezdí - podívat se na hráz z lodě, to jsem taky moc chtěl. Ale Bety na loď stejně nechtěla, že už jela včera.
Jo, a ještě je tam vodní skluzavka a simulátor orkánu - ale jen do 132 km/h. A o půl šesté zhasnou světla a reproduktor řekne: "Ladies and gentlemen, it's half past seventeen, the closing time. Thank you for your visit." (Pro neznalé angličtiny přeložím: "Děkujeme, vypadněte.")
A nejvíc mne nadzvedlo, že po půl šesté už se nemusel při odjezdu z parkoviště hodit do automatu u závory ten žeton za €6,5. Sečteno a podtrženo, kdyby jsme jeli lodí, řeknu si "No, není to levné, ale jde to." Takhle mám pocit, že mne obrali. Enjoy my €20!
Jo, taky jsme tam byli na obědě - hned po příchodu jsme měli 30 minut času, než začně poučný film. A hlad, taky. Já si dal jakési masové krokety s hranolkami, Bety tortelini se sýrovou omáčkou a k tomu ještě talíř olivového salátu s fetou. Celé to bylo za cca za €20. Ale tohle se vyplatilo. Moje porce byla tak pro jedenapůl až dva lidi, Betina určite pro dva. Ještě, že jsem si nedal polívku, jak je mým zvykem! Měl jsem co dělat, abych to dojedl a to na mne zbylo ještě šest (velkých) tortelínů. Betynka pak naříkala na plné bříško až do večera.
Daleká cesta za domovem: Tož bylo po šesté, když jsme se vymotali z Neetlje Jans. Ucapkaní, Bety už nechtěla navštívit žádné město, ba ani klášter ve Středohradu, kde je v pátek otevřeno až do devíti. Projížděli jsme tedy po malebných cestách podél pobřeží do Domburgu, kde je u mlýna keška. Snadný odlov, až na mudlu, který si na nedalekém trávníku pouštěl psa. Mudla stál, občas něco hodil a ubohé psisko radostně běhalo, až mu uši vlály.
Pak jsme trochu bloudili, chtěli jsme ještě do Západní kapely. Nakonec jsme nějakou cestu našli, cestou odlovili další kešku, u jakéhosi železného čehosi, co snad bylo pozorovatelna ptáků žijících v nedaleké bažině. A nedaleko čouhal červený maják, kam jsme zajeli hned po odlovu. Tahle část světa jednou prosluje jako Asfaltové pobřeží. Celá mořská strana hráze je pokryta šutráky zalitými tučnou vrstvou asfaltu, táhne se to kam oko dohlédne, snad na kilometry daleko. Zvedá se to tak 4 metry nad hladinu, kde se to mění v obrovskou hladkou asfaltovou plochu sjízdnou (a sjížděnou) auty, stoupající v šířce snad 50 či 100 metrů až ke koruně hráze, kde to volně přechází v pěšo- a posléze cyklostezku. A dole to mizí pod hranicí příboje, zvolna porůstáno řasami a chaluhami.
Po vybrouzdání v moři a prohřátí na sluníčku jsme jeli dál, smrem ne Middleburg. A najednou koukám, že je kousíček od cesty keška jménem Bunker. Zastavili jsme a vidíme 4 veliké betové bunkry, součást Atlantického valu. Keš je na nejsevernějším z nich. Ano, na něm. Tím jsem si jist. Bunker, ač na pohled podobný našim pevnostem, těm větším, nemá přístupný strop. Jediná cesta je po schůdcích, které začínají metr a půl nad zemí a mají odstraněné šprušle pod vchodem. Zkoušel jsem tam vylézt, ale vchod je tak úzký, že jsem tam nedokázal vpáčit nohy. Tj. když jsem tam byl vzepřen na rukou nebo ležel na pupku. Smutné. Jen 3 metry od kešky a nemoct k ní... :-(
Nu což. Bylo už 3/4 na devět, tak hupky do auta, šup přes Středohrad na Severní Beveland a Zeelandbrug a za stále houstnoucí šera domů, na Goere, do Ouddorpu, do kempíku, do stanečku...
Žádné komentáře:
Okomentovat