Jedeme do Míliny vily

Naposledy u moře. Samozřejmě, že pěkné počasí - modrá obloha bez mráčků a svítící slunce (nic jiného pak ani dělt nemůže, že, že, že, ...) - začíná dnes. Když odjíždíme do velkého města.

To ranní vstávání, to je problém. Vzbudil jsem se už před osmou, našel nezodpovězenou SMS, odpověděl jsem na ni, přišla odpověď, odpověděl jsem a bylo půl deváté. Pak osprchovat, očistit zuby (a na záchod taky, že) a je devět. Nachystat stolek, aspoň trochu opravit rozbitou židli, uvařit kafe, čaj, vločky, vzbudit Bětku, sníst snídani, zapsat včerejšek, uklidit, sbalit věci, sbalit stan, zabalit do auta a je čtvrt na jednu.

U moře

Kdoví, jaké bude počasí, až se zase dostaneme k moři... A já se ještě nekoupal. Takže jedeme napřed na pláž. Vypadá to tu jako u moře. Sluníčko svítí, přes duny pochodují lidé s rýči, lehátky a slunečníky, kolem spousta písku a jakési bodlinaté křoviny - hotový řetsko. A na pláži se to všechno povaluje, slunečníky zabodané, lehátka za plážovými polostany a na nich červenající a hnědnoucí lidé. Děti a tatínci ryjí v písku a budují hrady, kopou do míčů a pouštějí draky (to hlavně chlapíci bez dětí) - větru je tu dost a je dost "čerstvý".

Ale, kde je moře? Už když jsme sem přišli předpředevčírem večer poprvé, vypadalo moře jako vypuštěné. Teď vidíme, že je teprve vypouštěli - vypuštěné je až dnes. Tam, kde jsme prve viděli v moři příboj, moře dnes začíná. Daleko. Dvěstě, třista, možná ještě víc metrů daleko.

Svlékám se do plavek na posledním metru suchého písku a dělám z oblečení, osušky a sandálů hromádku, která na mne bude čekat. Důležité je otočit osušku ohybem proti větru. Dál se už brodíme lagunami neodteklé vody a kanály, kterými ji vítr žene pryč. Na východ a když už to jinak nejde, tak do moře. Jak se blížíme k příboji, vidíme, že se lidé koupou, asi tak jeden na každých deset, dvacet povalečů.

A už jsme tam. S břichem vtaženým a očima vykulenými postupuji studnými vlnami. Jsou obrovské! Každým krokem každé šplouchnutí zasahuje o deset centimetrů výš a výš. Kousek ode mne povykují děti plující na nafukovačkách.

Konečně překonávám odpor ke studené vodě a plavu, poskakuju ve vlnách, prostě se ráchám. Voda vůbec není studená, přemýšlím, jestli je v Řecku vůbec teplejší. Bety zatím chodí po břehu a fotí.

Do Amsterdamu

Odjíždíme asi ve dvě hodiny. Nejdřív jedeme asi čtvrt hodiny za traktorem (Holanďané milují plné čáry, často kreslí i dvě vedle sebe). Pak, u první hráze, narážíme na Tour de Néderlande. Ano, vzpomínáte správně. Rotterdam. Uzavřené ulice a tribuny s nesmyslným výhledem. Už je to tady!

Před auta řítící se stovkou po motorové silnici vjízdí policejní brzdič na motorce a máváním ruky nás nejprve brzdí a - když jedeme pět minut skoro krokem - úplně zastavuje. Mezitím kolem projíždějí další motorky a nich postavy v oranžových vestách s nápisem Verkeer Regulier. Auta postupně vypínají motory, lidé vystupují, protahují se, venčí děti. Někdo hovoří s brzdičem, tak jdu za nimi a ptám se: "Do you, please, know, what's happening here?" Chlapík zjevně anglicky nee, snaží se mne odkázat na policistu, který ale kouká jinam, protože...

"Look here!" ukazuje najednou můj civilní kontakt-spoluoběť. Ze zatáčky vyjíždí stádo cyklistů a směřuje k naší silnici. Gestikuluju Bety, aby fotila, ale ta kouká jinam, a tak jí na poslední chvíli beru foťák a dělám dva snímky, než to všechno odsviští do dáli.

Brzdič odjíždí a po pár minutách jeden z Verkeer Regulier zvedá ruku nad hlavu a dělá kroužek: "Vrtule roztočit!" a nechávají nás pomalu jet. Než se kolona pořádně rozjede, je půl hodiny v tahu.

Jedinou odměnou num je pohled na jednoho z Verkeer Regulier, který v malé rychlosti nezvlídl zatáčku, spadla na něj vlastní motorka, snaží se ji marně zvednout, rozhazuje marně rukama a kouká, kdo by mu pomohl. Ale velké potěšení to není, že.

Pak jsme si vyzvedli druhou Alicinu keš a pomnohých dálnicích dojeli až do Amstelveenu, jižnímu satelitu Amsterdamu, kde se nachází Mílina vila.

Mílina vila

Díky mapě zakoupené na benzince půl kilometru před afrit 5 bylo nalezení ulice Strandvliet celkem snadné. Amstelveen se skládá z nízkých domů, rodinných, vilkových, bytových tak max. na dvě, tři patra.

Miílina vila má patra dvě. Z ulice není moc vidět, rostou před ní keře. Jako všechny domy v okolí vypadá tak na +/- deset let. Mila povídavá paní o něco starší než já postižená před třemi dny srdeční příhodou, fyzicky už asi v pořádku, ale ještě se s tím úplně nevyrovnala. Není přece ještě tak stará, jak říká. Čeká na nás a je ráda, že jsme nepřijeli pozdě. (To my taky, po setkání s peletonem už jsme měl obavy. Ale tohle je malá země a všechno je tu blízko, jak si občas Bety stěžuje.)

Náš pokoj je v druhém patře, pod střechou. Leze se do něj po úzkých točitých schodech (ale to i do prvního patra, kde má Mila syna a asi i svůj pokoj). Pokoj má velké okno, IMO se jím dovnitř tahá nábytek. Budeme tu prý sami, další hosti teď nejsou, z vedlejšího pokoje právě odjeli a nechali tam takový nepořádek! V odpadkovém koši odpadky! Smradlavé odpodky.

V pokoji jsou americké postele (ty strašně měkké), bílá skříň s umakartovým povrchem a křesílka napodobující (?) 18. století. Záchod je malý, ale koupelna velká a na věšák na ručníky se dají věšet ručníky, poté co jsem mu utáhl šroubky (poté, co tyč upadla, poté, co jsem na ni pověsil dva ručníky). Dům není žádný hotel, paní v něm bydlí a tři pokoje pronajímá, možná z toho žije. Ale celkem je to v pohodě.

Je vedro, tak se sprchuju a pak se mi nic nechce. Beru teda aspoň mapu a průvodce a studuju tak usilovně, že chvíli usnu. Když se proberu, je už venku tma, takže kolem desáté. Třeba aspoň ráno brzo vstanu! ;-)