Kolmo, žulváky, kolmo!

Kemp ‘t Vlintenholt jsem vybral mj. proto, že leží přímo v oblasti s největším výskytem megalitů v Holancku, ve východní části provincie Drenthe. Takže hned po snídani, v 10:39, jsme šli na recepci zaplatit a půjčit si kola.

Paní nás odvedla k přívěsu s koly a nějaká nám vybrala. Jel jsem vybrané kolo vyzkoušet a zjistil jsem, že skoro nebrzdí. Bětčino sice brzdilo, ale ještě nějakou dobu, asi půl minuty po brždění. Vybrali jsme další kola, to pro Bětku zase nešlo z přívěsu uvolnit. Paní se omlouvala, že kola nejsou jejich, že jim je takhle doveze nějaká firma, co půjčuje kola a oni je jen přepůjčovávají dál. Ale však co, chvíli jsme ještě vybírali a nakonec jsme měli dvě dostatečně dobrá kola.

Kolmo kolem žulváků

Ještě jsme umyli nádobí - mezitím začalo vykukovat sluníčko - a vyrazili jsme. Nedojeli jsme ani k silnici a začalo pršet. Byl to ale jen takový jemný irský déšť; dalo se tvářit, že vůbec neexistuje. V lese, pod stromy, to bylo skoro pravda.

Zdejším žulvákům se říká hunebedden (to je množné číslo, jeden je hunebed, ale i to je soustava mazaně uspořádaných dílčích žulváků). Na rozdíl od žulváků z jižní Anglie nebo Skotska jsou tohle všechno jenom hrobečky, asi 5 800 roků staré. Žádné menhiry, dolmeny a tak, jen kamenné stěny s překlady, původně zasypané v zemi. Možná, že je stavitelé žulváků (hunebed bouwers) taky stavěli, ale když pak stavitelé hrází (tj. Holanďani nebo co to tu u hranic Dolním Saskem vlastně žije a šprechtí) jistě napřed použili samostatné a trčící šutráky, než by se hned dávali do bourání zakopané stavby.

První žulvák jsme našli za chvíli, poté co jsme od kempíku jeli temným lesem, napodruhé trefili cyklistický tunel pod motorovou silnicí a prokličkovali po titěrný asfaltečkách dalším lesem. Málem jsme jej minuli, zahlédl jsem na konci odbočující cestičky. (Ony jsou sice žulváky v cyklomapě, kterou jsme si večer koupili, ale nejsou tam normálními mapovými značkami, ale jako obrázek dolmenu. Takže, v měřítku mapy, zabírají plochu tak 400 na 300 m a ne vždy jsou uprostřed…)

První žulvák se nachází uprostřed krásné louky, zkrápěn irským deštíkem. Po okrajích louky jsou posázeny menší kmeny, takže působí dojmem kultovního místa, jenže tyhle menší kameny používali stavitelé žulváků k vymezené okraje hliněné mohyl, buďto aby prostě věděli, kde mají přestat s vršením hlíny, nebo aby se jim to moc nerozjíždělo (půda je tu písčitá - nebo spíš písek hlinitý? - a vždycky to tak bylo).

Na okraji louky byla naučná cedule (holancky) o tom, jak se sem ty žulváky dostaly a kdy, jejíž text je asi natolik povedený, že úplně stejný naleznete i u všech dalších žulváků v kraji.

Pak jsme jeli dál směrem na Borger, na jehož okraji jsou hrobečky kousek u sebe. Byl u nich zrovna pečovatel se strunovou sekačkou a synem nebo učněm. Chlap sekal trávou, mladej ji občas jako shrábnul na hromádku, ale většinou seděl na žulvácích a zíral do nikam.

Další žulvák byl přímo v Borgeru, ale cestou k němu se dá vyzvednout keš, když se vám to ovšem povede, což se nám nepovedlo.

Takže jsme přijeli do Borgeru, k místu místního žulváku, a co tam není? Muzeum žulváků! A u muzea café s polévkou, tousty, obloženými houskami, pivem, kafem, zákusky a tak. Bylo už po druhé a měli jsme hlad, tak jsme zašli nejdřív sem. Polévka už došla.

V muzeu

V muzeu vám nejprve promítnou pocitový film o tom, jak ledovce zebrali žulvák někde ve Finsku a dotlačili jej do Holancka, kde jej pak našla nějaká holky, ukázala jej tátovi a dědovi a pak jej celá rodina použili při stavbě hrobečku, asi pro babičku (ta ve filmu nebyla).

V muzeu jsou hlavně naučné cedule, ale také plastové rekonstrukce reálií z té doby - celé rodiny, vlka, který ulovil kravičku a žere ji, rodinné chaloupky (s třemi! televizory, inu pravěk), žulvákového hrobečku a tak. Taky jsou tam vitríny s hodně starým nádobím, pracovna archeologa s mechanickým psacím strojem a iMacem a plastické krajinky, s postupem toho, jak to tu lidi planýrovali.

Pak jsme šli ještě na dortík, čokoládovou koblihu, kafe a čokoládu. Pak jsme si kolem ještě prohlíželi domeček z doby kamenné a oblázkové pole a Bety našla cestičku k místnímu žulvákovému hrobečku, který je prý největší v celém Holancku.

Kolmo domů, kolem keše a žulváků, s malým blouděním uprostřed cesty

Na zpáteční cestě jsme ještě pokračovali dál pryč od kempu, protože kousek severně od Borgeru se nachází seskupení pěti žulváků.

Cestou jsme míjeli ve vzdálenosti asi 370 m nějakou keš a tak jsme ji šli odlovit. Bety se dost šklíbila, že už je pozdě (bylo tak půl šesté) a že přijedeme pozdě do kempu, ale nakonec šla se mnou, byť se jí to nelíbilo. A bylo by škoda tuhle keš vynechat! Mezi silnicí a keší se nachází chráněné vřesoviště, právě asi tak těch 350 - 370 metrů dlouhé, pěkně zvlněné a na těch hrbečcích roste vřes a občas nějaké keříky a borovice. Prostředkem vede cestička, po které, ale jen po ní, se může jít, aby si to každý mohl prohlédnout. A u branky na druhé straně je ta keš.

Keš je popsaná jen holandsky a je to jedna z mnoha s podobným názvem. V nápovědě se píše něco o markantní borovici a pachatelově stopě. Tak jsme prohledávali borovici a terén mezi ní a brankou a nikde nic. Jen ve větvích vzadu za borovicí byla dráty přidělaná nějaká stará čepice, ale keš v ní nebyla. Tak jsem se vrátil k té brance, jestli tam přeci jen není keš, a tu přišla po pěšince jakási paní ptala se, jestli něco hledáme. Říkám jí, že jí moc nerozumí, tak mi ukázala svoji GPS, byla to domorodá kačerka. A od ní jsme se dozvěděli, že ta keš je součástí rozsáhlé série, v níž se řeší nějaká vražda. A u každé kešky je nějaká stopa. Keš sama je na místě daném souřadnicemi. Z toho jsme pochopili, že to s tou borovicí se týká jen těch, co řeší celou sérii, my že jsme měli hledat jen u branky. A zatímco jsme s paní rozprávěl (chtěla něco vědět o kačerech u nás, kolik lidí se tomu věnuje nebo kolik máme keší - moc jsme jí nerozuměl, mj. proto, že slova cache a cacher vyslovovala dost podobně, no spíš stejně), našla Bety tu keš. Tak jsme se zalogovali, rozloučili se a obrátili se zpátky ke kolům (s těmi se to rezervace nesmí). A paní se vydala k úplně jiné borovici, než je ta čepice. Chvíli jsme přemýšlel, jestli jí nenabídnout pomoc, když už jsme věděl, kde ta stopa je, že, ale pak jsem si řekl, že jí nebudu kazit hru, však ona si tu stopu najde.

Žulváky byly už jen asi kilometr daleko, byli jsme tam hned. Obešli jsme je, nafotili a už jsme šlapali zpátky směrem na Borger. Tam jsme si trochu pobloubili, ona ani cyklistická mapa není zcela ideální na průjezd vesnicemi. Jezdili jsme mezi domečky, kde nebylo nic, než jen domečky, žádný orientační bod, až Bety jednou ulicí zahlédla v dálce jezdit auta - hlavnější silnici. Jeli jsme tam a tam už byly cyklistické orientační patní, našli jsme směr Odoorn 10 km (Odoorn je vesnice/městečko cca 2 km jižně od kempu) a tak jsme se drželi směrovek, projeli jsme vesnicí Ees, a pak po malé asfaltce podél motorové silnice až k jakémusi parkovišti, kde byl podjezd pod tou hlavní silnicí, dvěma smyčkami zase zpátky na jich a už jsme míjeli cyklistický podjezd a byli jsme v temném lese (kde jsem jednou také špatně odbočil a tak jsme se museli vracet) a byli jsme v kempíku, postavili jsme kola vedle vozíku s koly, zamkli je, hodili klíčky do dopisní schránky na recepci, vzali si z auta věci a večeři, došli ke stanu, uvařili těstoviny, snědli je a šli spát.