Cruquius
Bylo nebylo, bývávalo mezi Amsterdamem a Haarlemem moře. Nebylo to velké moře, spíš jen takové jezero a taky se tak jmenovalo, Haarlemer Meer. Ale o co bylo menší, o to bylo zlobivější. Nebylo bouřky, aby se trochu nezvětšilo, ukusoval ze země a žralo okolní jezera. Nejhorší situace byla na amsterdamském letišti Schiphol (jak to tam vypadalo, zachytil místní malíř - fotografie tehdy ještě neexisstovaly). A tak si lidé řekli: Dost! A postavili tři parní čeerpadla a moře vypustili. Stalo se to v roce 1852 a od té doby jsou pole a louky a na nich kravičky a ovečky, městečka a vesničky a v nich panáčci a panenky. A ta tři čerpadla se jmenovala Leeghwater, Lijnden a Cruquius po třech velkých vodních inženýrech, známých po celém Holancku a blízkém okolí.
Čerpadla vyčerpala moře za tři roky a tři měsíce, ale pak zůstala v provozu, protože prší, že, voda prosakuje, prostě starost o polder nikdy nekončí, jak nám řekli chytří lidé v muzeu. Parní stroje byly několikrát renovovány a v roce 1933 bylo rozhodnuto, že postačí jen první dvě ze tří stanic a Cruquius byla uzavřena a udělali z ní muzeum.
Parní čerpadlo se mohlo chlubit největším pístem na světe, válcem širokým 3,66 m a 4 m vysokým. Válec sice zůstal - je přímou součástí čerpací části stroje, ale zbytek parního stroje byl demontován a čerpadlo dnes pohání elektřtina.
Vidět v čerpadlo v provozu je úžasný zážitek - má osm čerpacích ramen upevněných radiálně k ose pístu. Jak píst stoupá, ramena se na vnitřní straně zvedají, na vnější - kde čouhají tak 5 či 7 metrů ven - zase klesají a tlačí čerpací písty pod vody. Když pohoný píst klesá, klesají i vntřní ramena, vnější stoupají a zvedají čerpací písty. To vše pětkrát za minutu (no, na elektřtinu jen dvakrát) - je to, jakoby v té cihlové budově seděl obrovitý pavouk a ten se zvedal na nahou a zase si sedal a pořád dokola, celej napruženej jen jen skočit! Tím, že tam není praktický žádný rotační pohyb, jen zvedání-klesání-zvedání-klesání-... atd. působí čerpadlo velmi organicky,spíš jako živá - byť kovová - bytost, než stroj.
V muzeu mají také model ondatry (potvory, která staví chodbičky v hrázích), tři pohyblivé modely parních strojů, oddací síň a promítají tam legrační film, ze kterého pochopíte, že od té doby, co se lidé v Holancku usadili, tak ať dělají, co dělají, vždycky jde hlavně o zatloukání kůlů. Všichni jsou tam moc hodní, mluví pěkně anglicky (znají i frázi by heart), všechno vám krásně vysvětlí, rádi odpovídají na otázky.
Vedle muzea je kavárna, kde se i vaří a kde jsme si dali k obědu selskou (já) a šunkovo-nivovou (Bety) omeletu s nealko pivem (já) a džusem (Bety) a pak ještě koffie verkeerd (tj. laté) a warme chocola met slagroom (Bety), což přijde na €29,40. Z kavárny je pěkný výhled na křižovaku kanálů (ve tvaru T), kde je dobře vidět, že hladina je dost výš, než třeba parkoviště u muzea. A vevnitř visí různé obrázky, třeba Kulatý ptáček.
Oklikou domů
Pak jsme je-li pomaličku kolem kanálu na jih a Bety říkala, že tohle je přesně takové Holancko, jak si představovala. Bylo už kolem čtvrté a říkali jsme si, že do Haagu se nám už nechce, že se podíváme do Katswijku, kde mají mít pěkný maják, pak kdyžtak ještě Madurodam a domů. Ale cestou k majáku jsme trochu bloudili a pak jsme jej nemohli najít. Tak jsem se brouzdali mořem, kde se koupalo neuvěřitelné množství holanďanů a jejich dětí, blonďatých, jak z nacistických plakátů, i čokoládových dredáčků, jak z reklamy na Karibik. Došli jsme až ke kostelíku a maják nikde. Až na zpáteční cestě jsme si ho všimli - oni jej totiž - celý, až na samou špičku! - omotali do igelitu s velikou jakoby římskou sccénou a nápisem SPQR. A bylo vedro a přelidněno a vypadalo to tam spíš jako v Řetsku nebo Tunisku, než jako v Holancku.
A tak jsme jeli pryč, stavili jsme se v samce Albert Heijn (u nás bez příjmení) pro nějaké pivo, meloun, oříšky, antiperspirant a další důležité věci a pak ještě u McD pro dva šejky a číz a hajdy domů, do 43 km vzdáleného Amsterdamu.
No jo, no...
Vidíte, že to dneska byla flákárna. Ale už jsme z toho takoví utahaní, jsme tu už dlouho a ono je to Holancko furt takové... placaté. Jen u toho moře jsou kopce, že, to už jsem psal. A dělají teď takové docela jakoby teplo, což se Bety líbí, ale mě zas tolik ne, já su pupkáč, že jo.
U Míly dneska došel papír na záchodě a mlíko v lednici, tak jsem jí nechal na stole vzkaz; taky aby líp myla hrnky. A když jsme se vrátili, už byla na záchodě tři nové roličky a v pokoji převlečené postele, asi bonus. Ráno uvidíme, co mlíko. ;-) Jen doufám, že jsem se jí nějak nedotknul, jinak je to tu celkem v poho a navíc má tu srdeční příhodu, jenže se s í nějak míjíme, viděli jsme ji jen první den a pak už snad ani ne (nebo ještě další den večer? už nevím), buďto bydlí jinde nebo chodí do práce brzo a vrací se pozdě, co já vím...
A cestu autem do Amstelveenu si už začínám pamatovat, včetně toho, že na hlavní (Beneluxlaan) večer bývá uzavírka...
Žádné komentáře:
Okomentovat