Přes Německo do Krupky

Přes noc pršelo, ale ráno svítilo sluníčko. Ne teda na nás, ale na vršky stromů a na protější palouček, tročku. Vstal jsem jsem tak v 7:50, za hodinu jsem byl osprchovaný, vyzubaný a oholený. Bety už byla vzhůru a po chvíli se osmělila vylézt ze stanu do zimy. Pak jsme snídali, chleba s paštikou, fazole s chlebem a jogurty, vařit nebylo co, teda co bylo, ale ne jak, došel plyn, že.

Před desátou jsem šel pro auto, dřív by nám neměl kdo otevřít závoru. Autíčko, chuďátko, bylo celé zmoklé a muselo být samo na parkovišti, protože v Holancku auta ke stanům pouštějí jen na chvilku, na naložení a vyložení. Pomalu jsme balili věci a tak v 10:50 začlo pršet. Tak jsme to rychle naházelo do auta a schovali se v něm taky. Stan ještě stál, tak to stany dělají.

Pršelo jen chvilku, vyndali jsme věci z auta, složili stan, naložili věci a tak v 11:20 jsme odjížděli. Cestou jsme zamávali pánovi z kempu a nechali mu přípojkovou šňůru na stole v recepci.

Keš

Kousek od kempu je keš (530 m), ale je na druhé straně motorové silnice a tak je vlastně daleko (2 km). U keše je parkoviště (možná je to naopak - keš je u parkoviště). Přijedeme na ně, chystám se vystoupit, když v tom přijede auto se třemi mudly, zaparkuje, mudlové vystoupí a začnou si povídat.

Proč si nepovídají v autě, zatímco někam jedou?

Předstíral jsem studium mapy, ale nic. Jen jeden z mudlů, ten starší, v obleku, si otevřel pivo a začal jej pít. Rychle jsme prozkoumal podezřelý objekt, ale marně. No, nedalo se nic dělat. Odjeli jsme s prázdnou.

Do Němec

Tak jsme jeli po motorové silnici na jih, pak u Emmenu jsme zahli na dálnici na východ a cestou fotili různé holancké silniční cedule, na památku a tak. A pak jsme byli v Německu. Dálnice tam pokračuje asi 10 km dál východním směrem, ale pak končí, protože Němci mají kolem Holancka postavenou dálnic od severu na jih. My jsme chtěli na Hannover, ale nevěděli jsme kudy, protože vedoucí zájezdu zapomněl doma mapu Němec. Nakonec jsem rozhodl, že pojedem na jih, že by to mohlo být kratší. Ale že pojedeme po dálnici. No a ti Němci neměli pořádně označeno, že odbočka doleva je už na tu dálnici, tak jsme tam neodbočili. Tak jsme tedy jeli chvíli na sever, na Brémy, ale opravdu jen kousíček, protože jen co jsme najeli, tak jsme hned zas vyodbočili na západ, Amsterdam, ale tam už jsme byli, že, tak jsme odbočili na jih a už jsme jeli tam, kam jsme chtěli, tj. někam, kde jsme doufali, že bude šipka "Hannover XXX km".

A opravdu. Byla tam, přes Osnabrück. Tak jsme tam jeli, projeli jsme kolem Osnabrücku a jeli jsme dál na východ a najednou jsme byli v nějakém městě, nějak jako Bad Oeynstein, nejspíš proto, že řidička musela právě zkontrolovat název právě přehrávané skladby a dálnice, místo aby pokračovala rovně, tak odbočila a rovně to bylo do Bad O.

Tak jsme teda jeli tím městem, minuli jsme McDonald's, Burger King a dokonce i Subway, až jsem dostal hlad i já. Takže když jsme se vrátili na dálnici A2, zastavili jsme u prvního Burger Kinga. Chodím v cizině radči k Burger Kingovi než do Mekáče, protože u nás skoro není. Dali jsme si Big King XXL Maxi-Menu a Long Chicken Maxi-Menu a Chilli Cheese Nuggets a Café Latté a snědli to (€16.56). Ale předtím jsme nakrmili auto, ono sice ještě nemělo úplně hlad, ale bříško už taky nemělo docelo plné a proč znovu zastavovat, že. (Když jsem platil za krmení auta, zase jsem zadal blbě PIN, pak jsme zkusil ten špatnej, tak jsem to už radši potřetí nezkoušel a zaplatil jsem €42.90 za cca 31 l benzínu).

Německo zezačátku vypadalo stejně placatě jako Holancko, le pak se trochu zvlnilo a kus před Hannoverem, v blízkosti Vestfálské brány, už bylo téměř horovité. Ale u Hannoveru se zase zplacatělo.

Jiný řidič

No, Bety pak řídila ještě kus za Hannover, asi tak 350 km, protože jsme odhadovali, že cesta bude tak 700 až 776 km dlouhá. Pak jsme se vystřídali a já mohl začít hledat keše. První jsme minul a ta by byla dobrá - na bývalé německo-německé hranici.

Další jsem nenašel. Buďto ji někdo ukradl nebo byla v těch trnitých keřích.

A ty další už byly moc daleko od dálnice a mě začla bolet hlava a bolela a bolela čím dál víc...

Takže z Německa pořád žádnou keš nemám.

Do Čech

Za Magdeburkem se Německo začalo zase vlnit, ale bylo furt spíš placaté. Až za Lipskem bylo zřejmé, že holankým reminiscencím je konec. Krajina připomínala čím dál tím víc Vysočinu, časem až zdivočelou - kopečky, údolíčka, silničky a vesničky se střídali v bystrém sledu.

A tak jsme dojeli až k Drážďanům. Myslel jsem, že pojedeme přímo přes ně, ale tak 20 km před nimi najednou šipka "Prag/Praha" pryč z dálnice. Tahali nás asi 10 km po nějakých vesnicách, aby nás dovedli zase na dálnici do Čech. Ta je hned od začátku velmi tunelovitá, a tunely jsou velmi svažité a tak v nich Němci nedovolují jezdit rychleji jak 80, někdy i jen 60 km/h. Dálnice se vine nahoře v kopcích po jihozápadním okraji Drážďan, mine Pirnu a pak už jen poslední parkoviště se záchodem a prodejnou českých dálničních známek a jste v Česku. (My tam byli v 19:23.)

A v Česku jsou zase tunely. Jsou svažité a Češi v nich nedovolují jezdit rychleji jak 80 km/h. Pak už jen odbočit na Teplice, jet po velmi svažité a vlnkovité silnici, uvědomit si, že každý cyklista v Česku je vlastně horský cyklista, jen o tom neví, odbočit na Krupku, projet koem tetina domu, celou Krupkou až k hotelu U žida.

A tady už nás měli poznamenané v sešitku, ukázali nám pokoj ařekli nám, že o půl desáté nastoupí paní uklízečka, tak ať už tam nejsme. Hm.

A šli jsme na večeři a dali jsme si kuřecí medajlónky na žampiónech a židův měšec, oboje s vařenými bramborama, a sprite a pivo a pivo, to celé za 340 Kč i se spropitným, tj. asi tak za €13. A to jsme rozuměli jídelnímu lístku a (bohužel) i rádiu.

A teď jsme na pokoji, já jsem vypublikoval zápisky za uplynulé dny a napsal ten dnešní, zatímco je Bety četla a pak zamořila pokoj odlakovačem na nehty. (Nebo spíš z nehtů, ne?)

Tak zatím, ddobrou.

Opjáť v muzéje

Došel plyn. Voda na kafe se ještě uvařila (to jsou tam dvě deci), hořák si vesele hučel, ale voda na čaj už dosáhla jen stavu vlažnosti (a hořák už jen sípal až dosípal). Čaj by se v ní už nevyloužil, ale aby zabila mouchu, co do ní neopatrně spadla, na to byla teplá dost.

Po obloze se honily šedivé mraky a u snídaně nás to párkrát osprchovalo. Takový to byl den, už od rána.

Groningen

To město se jmenuje Chronyhem nebo možná Chronynhem, aspoň tak nějak mu říká paní od kempu. Cestou do Groningenu je docela hezky. Vidíme, ale že na některých místech měli větší déšť, než naše sprchování v kempíku. Cesta ubíhá klidně, k vidění je veliký kruhový objezd, větrný mlýn a opičí útes. To už jste skoro tam.

Ale také tam provádějí nějaké úpravy na příjezdu z dálnice do města, takže chybí P+R parkoviště. A tak nás to dovedlo až před nádraží a na vnitřní městský okruh. Tam jsme konečně uviděli šipku do parkovací nory. U vchodu stál mladý muž, mával na nás, hned poznal, že budeme mluvit raději anglicky a strčil mi do ruky lísteček, který nás pustí ven z parkoviště, kde by se jinak platilo až €16 za celý den. (Ale tak dlouho bysme tam nezůstali).

Pak jsme šli zpátky podél vnitřního městského okruhu, který vede kolem vnějšího městského kanálu, a postupně jsme sledovali, jak se zvedají mosty do města, protože po kanálu jela naším městem loď s vysokým stěžněm, řízená pohoďákem ležérně rozvaleným u kormidla vzadu. Loď byla asi obytná a chlapík se zřejmě stěhoval do teplých krajin (v Holancku zjevně začíná podzim).

U jednoho mostu stála nahatá paní a šlapala kravičce na hlavičku.

Došli jsme až k nádraží, u něhož se nachází Groningské muzeum.

Groningenské muzeum

Muzeum je stavba pozoruhodná sama o osobě a je to spíš galerie, než normální muzeum. Nebo výstavní síň. Nebo tak. Hlavní výstava v muzeu se jmenovala CUBA!.

Výstava je o Kubě. Tedy ani tak o Kubě, jako je tam spíš takové modernější kubánské umění. Je tam pár věcí starších, tak konec XIX. století, pak trochu začátek XX. - to jsou hlavně fotky, a pak nejvíc kolem války. Obrazy a fotky. Převážně moderní, některé abstraktní. Je to orientováno časově, takže je tam trochu i té revoluce, ale umírněně. A pak nějaké moderní věci, většinou lehce či více protirežimní, ale nejen tak. Jsou tam i nějaké vizuální a počítačové věci. Nejvíc se mi asi líbil Syndrom podezřívavosti - obrazovka rozdělená na čtyři části a v každé oči stejného chlapíka. A ty oči se chvíli koukají normálně, ale pak se podezřívavě podívají do vedlejšího kvadrantu. A tam je to podobně. Docela hezké.

Výstava zabírá celou jednu budovu muzea, teda spíš skoro celou. Horní patro je skoro prázdné a můžete se tam procházet velkými nevyužitými plochami s ocelovým schodištěm a při-chůzi-rambajzící lávkou. Patro místy přesahuje budovu a tam je skleněná podlaha přímo nad okružním kanálem. A v jednom zákoutí sedí hlídač a strašně se nudí.

Pak jsou tam ještě další tři výstavy. První se jmenuje nějak jako Mladí z Groningenu a jsou to hlavně abstraktní obrazy. I když pár je jich je realistických až surrealistických, třeba cyklus o ročních obdobích, což je až fotorealistické pohledy do nějakých polic či skříní s naskládanými a pověšenými věcmi evokujícími to které období. I v té abstraktní části je jeden přístupnější obraz, jmenuje se asi Jak lidé spí, a v některých skvrnách na něm lze rozpoznat kravičky. Růžovou a modrou.

Pak je tam výstava nazvaný Pure or Exuberant a to je čínská keramika nainstalovaná ve velikánském kruhovém sále rozděleném bílými zavěsy visícími od stropu až k zemi na taková plavná zákoutí. Je tam mj. taková veverčí série - vázy, misky a jiné nádoby, na nichž je veverka s čímsi v packách, jako by byla nějakým erbovním zvířetem. Taky je tam pěkná soška nějaké bohyně, podobnou jsme viděli loni v Knóssosu. A panáčci, kravičky, sloníci a hlavně misky a talíře.

Poslední výstava je sbírka nějakého chlapíka, který z běžného platu kupoval celý život obrazy, grafiky a malé sošky. Měl umělecké vzdělání a zjevně vkus. Jsou tam hlavně zátiší, krajinky, ale i portréty. Většinou všechno takové milé a pěkné. Chlapík se narodil myslím v roce 1905, umřel myslím 1983 a sbírky předal nějaké nadaci, aby se o ni starala, někdy v šedesátých letech.

A když jsme šli z muzea, vrhla se k Bětce nějaká slečna, jestli by jí nevyplnila dotazník, a protože se mi zdálo, že Bety zas nebudete reagovat, tak jsem se tam vsomroval a slečna dala dotazník vyplnit mně. Snad to Bety nebylo moc líto.

V dotazníku se ptali jak jsem starý, co mám za vzdělání, s kým jsem do muzea přišel, proč jsem tam přišel, odkud o muzeu vím, kolik jsme utratil/utratím peněz, kde bydlíme, jestli jsme z Holancka, jestli jsme přišel na výstavu nebo jen tak, a tak.

V muzeu jsme byli asi do čtyř hodin, tj. asi tři hodiny.

Ve městě

Pak měla Bety hlad a já taky, tak jsme hledali nějakou hospodu a vypadalo to, že jsou tam jen kavárny a Bety byla nervní a odpovídala jen “Nevím.”, tak jsme se trochu hádali a koupili jsme si nějaké zapečené sendviče a jedli je v parku u kanálu u muzea. Taky jsme psali pohledy aa přišel nějaký chlap, jestli mu půjčíme tužku, že si potřebuje napsat telefonní číslo. A tak jsem mu ji půjčil a když ji vrátil, šli jsme do města a tam jsme našli obchodní dům, něco jako menší Prior, no něco takového jsme v Holancku ještě neviděli a tak jsme tam šli, že koupíme nějaké dary. A pak najednou chrchly chrchly, že se bude zavírat, ať jdeme pryč. No jo, už bylo za pět šest.

Tak jsme zaplatil za dar, prohlídli ještě pár regálů a šli ven. U východu stála paní, usmívala se a říkala “Tot ziens.”, to je nashledanou. A venku na ulici, na takové hlavní obchodní třídě, zavírali všechny obchody, některé už měli zavřeno a prodavači a prodavačky se spolu loučili a mávali si a šli domů. Tak to v Holancku chodí.

Tak jsme ještě chodili po městě, koupili pár blbostí u stánku, poslali ty pohledy a taky koukali na pouť nebo co, na jednom náměstí bylo plno šouklů, kolotoče, horská dráha, jakási svislá centrifuga, dětský vláček a co já ví co ještě. A k tomu hrála taková ta německá pouťová hudba, jak z Ein Kessel Buntes. Ale Holanďani nejsou Němci, že.

Pak jsme našli keš u kostela a šli pomalu k autu a tu začalo pršet. Skovali jsme se u jednoho stánku s vietnamskými nebo čínskými jídly a Bety nic nechtěla, i když jsme neměli plyn a nemohli vařit. Já si dal dva závitky, déšť trochu ustal a tak jsme šli dál.

Když už to bylo k autu jen 403 metrů (uložil jsme si pozici parkoviště do GPS, abychom je pak zase našli), potkali jsme Alberta. Otevřeného až do osmi. Tak jsme tam šli koupit nějaké dárky (pivo, sirupy, brambůrky a oříšky) a jogurtíky, pěnu a tak… Abysme odnesli, koupili jsme kabelu s křečkem, odvlekli všechno do auta, nasedli do něj, kartička od mladého muže nás pustila ven a o půl osmé jsme vyrazili směr kemp.

Večer

Víceméně celou zpáteční cestu pršelo. Když jsme přijeli do kempu, tak pršelo. Zajeli jsme až na nejvzdálenější, v této pozdní sezóně nepoužívaná, ale ke stanečku nejbližší parkovací místa, a pořád pršelo. A tak jsme s deštníky došli ke stanu, vlezli dovnitř, zdravě povečeřeli (jogurty a brambůrky), zašli se umýt, vyzubat, vyčurat a zpátky spát. Poslední noc v Holancku…

Kolmo, žulváky, kolmo!

Kemp ‘t Vlintenholt jsem vybral mj. proto, že leží přímo v oblasti s největším výskytem megalitů v Holancku, ve východní části provincie Drenthe. Takže hned po snídani, v 10:39, jsme šli na recepci zaplatit a půjčit si kola.

Paní nás odvedla k přívěsu s koly a nějaká nám vybrala. Jel jsem vybrané kolo vyzkoušet a zjistil jsem, že skoro nebrzdí. Bětčino sice brzdilo, ale ještě nějakou dobu, asi půl minuty po brždění. Vybrali jsme další kola, to pro Bětku zase nešlo z přívěsu uvolnit. Paní se omlouvala, že kola nejsou jejich, že jim je takhle doveze nějaká firma, co půjčuje kola a oni je jen přepůjčovávají dál. Ale však co, chvíli jsme ještě vybírali a nakonec jsme měli dvě dostatečně dobrá kola.

Kolmo kolem žulváků

Ještě jsme umyli nádobí - mezitím začalo vykukovat sluníčko - a vyrazili jsme. Nedojeli jsme ani k silnici a začalo pršet. Byl to ale jen takový jemný irský déšť; dalo se tvářit, že vůbec neexistuje. V lese, pod stromy, to bylo skoro pravda.

Zdejším žulvákům se říká hunebedden (to je množné číslo, jeden je hunebed, ale i to je soustava mazaně uspořádaných dílčích žulváků). Na rozdíl od žulváků z jižní Anglie nebo Skotska jsou tohle všechno jenom hrobečky, asi 5 800 roků staré. Žádné menhiry, dolmeny a tak, jen kamenné stěny s překlady, původně zasypané v zemi. Možná, že je stavitelé žulváků (hunebed bouwers) taky stavěli, ale když pak stavitelé hrází (tj. Holanďani nebo co to tu u hranic Dolním Saskem vlastně žije a šprechtí) jistě napřed použili samostatné a trčící šutráky, než by se hned dávali do bourání zakopané stavby.

První žulvák jsme našli za chvíli, poté co jsme od kempíku jeli temným lesem, napodruhé trefili cyklistický tunel pod motorovou silnicí a prokličkovali po titěrný asfaltečkách dalším lesem. Málem jsme jej minuli, zahlédl jsem na konci odbočující cestičky. (Ony jsou sice žulváky v cyklomapě, kterou jsme si večer koupili, ale nejsou tam normálními mapovými značkami, ale jako obrázek dolmenu. Takže, v měřítku mapy, zabírají plochu tak 400 na 300 m a ne vždy jsou uprostřed…)

První žulvák se nachází uprostřed krásné louky, zkrápěn irským deštíkem. Po okrajích louky jsou posázeny menší kmeny, takže působí dojmem kultovního místa, jenže tyhle menší kameny používali stavitelé žulváků k vymezené okraje hliněné mohyl, buďto aby prostě věděli, kde mají přestat s vršením hlíny, nebo aby se jim to moc nerozjíždělo (půda je tu písčitá - nebo spíš písek hlinitý? - a vždycky to tak bylo).

Na okraji louky byla naučná cedule (holancky) o tom, jak se sem ty žulváky dostaly a kdy, jejíž text je asi natolik povedený, že úplně stejný naleznete i u všech dalších žulváků v kraji.

Pak jsme jeli dál směrem na Borger, na jehož okraji jsou hrobečky kousek u sebe. Byl u nich zrovna pečovatel se strunovou sekačkou a synem nebo učněm. Chlap sekal trávou, mladej ji občas jako shrábnul na hromádku, ale většinou seděl na žulvácích a zíral do nikam.

Další žulvák byl přímo v Borgeru, ale cestou k němu se dá vyzvednout keš, když se vám to ovšem povede, což se nám nepovedlo.

Takže jsme přijeli do Borgeru, k místu místního žulváku, a co tam není? Muzeum žulváků! A u muzea café s polévkou, tousty, obloženými houskami, pivem, kafem, zákusky a tak. Bylo už po druhé a měli jsme hlad, tak jsme zašli nejdřív sem. Polévka už došla.

V muzeu

V muzeu vám nejprve promítnou pocitový film o tom, jak ledovce zebrali žulvák někde ve Finsku a dotlačili jej do Holancka, kde jej pak našla nějaká holky, ukázala jej tátovi a dědovi a pak jej celá rodina použili při stavbě hrobečku, asi pro babičku (ta ve filmu nebyla).

V muzeu jsou hlavně naučné cedule, ale také plastové rekonstrukce reálií z té doby - celé rodiny, vlka, který ulovil kravičku a žere ji, rodinné chaloupky (s třemi! televizory, inu pravěk), žulvákového hrobečku a tak. Taky jsou tam vitríny s hodně starým nádobím, pracovna archeologa s mechanickým psacím strojem a iMacem a plastické krajinky, s postupem toho, jak to tu lidi planýrovali.

Pak jsme šli ještě na dortík, čokoládovou koblihu, kafe a čokoládu. Pak jsme si kolem ještě prohlíželi domeček z doby kamenné a oblázkové pole a Bety našla cestičku k místnímu žulvákovému hrobečku, který je prý největší v celém Holancku.

Kolmo domů, kolem keše a žulváků, s malým blouděním uprostřed cesty

Na zpáteční cestě jsme ještě pokračovali dál pryč od kempu, protože kousek severně od Borgeru se nachází seskupení pěti žulváků.

Cestou jsme míjeli ve vzdálenosti asi 370 m nějakou keš a tak jsme ji šli odlovit. Bety se dost šklíbila, že už je pozdě (bylo tak půl šesté) a že přijedeme pozdě do kempu, ale nakonec šla se mnou, byť se jí to nelíbilo. A bylo by škoda tuhle keš vynechat! Mezi silnicí a keší se nachází chráněné vřesoviště, právě asi tak těch 350 - 370 metrů dlouhé, pěkně zvlněné a na těch hrbečcích roste vřes a občas nějaké keříky a borovice. Prostředkem vede cestička, po které, ale jen po ní, se může jít, aby si to každý mohl prohlédnout. A u branky na druhé straně je ta keš.

Keš je popsaná jen holandsky a je to jedna z mnoha s podobným názvem. V nápovědě se píše něco o markantní borovici a pachatelově stopě. Tak jsme prohledávali borovici a terén mezi ní a brankou a nikde nic. Jen ve větvích vzadu za borovicí byla dráty přidělaná nějaká stará čepice, ale keš v ní nebyla. Tak jsem se vrátil k té brance, jestli tam přeci jen není keš, a tu přišla po pěšince jakási paní ptala se, jestli něco hledáme. Říkám jí, že jí moc nerozumí, tak mi ukázala svoji GPS, byla to domorodá kačerka. A od ní jsme se dozvěděli, že ta keš je součástí rozsáhlé série, v níž se řeší nějaká vražda. A u každé kešky je nějaká stopa. Keš sama je na místě daném souřadnicemi. Z toho jsme pochopili, že to s tou borovicí se týká jen těch, co řeší celou sérii, my že jsme měli hledat jen u branky. A zatímco jsme s paní rozprávěl (chtěla něco vědět o kačerech u nás, kolik lidí se tomu věnuje nebo kolik máme keší - moc jsme jí nerozuměl, mj. proto, že slova cache a cacher vyslovovala dost podobně, no spíš stejně), našla Bety tu keš. Tak jsme se zalogovali, rozloučili se a obrátili se zpátky ke kolům (s těmi se to rezervace nesmí). A paní se vydala k úplně jiné borovici, než je ta čepice. Chvíli jsme přemýšlel, jestli jí nenabídnout pomoc, když už jsme věděl, kde ta stopa je, že, ale pak jsem si řekl, že jí nebudu kazit hru, však ona si tu stopu najde.

Žulváky byly už jen asi kilometr daleko, byli jsme tam hned. Obešli jsme je, nafotili a už jsme šlapali zpátky směrem na Borger. Tam jsme si trochu pobloubili, ona ani cyklistická mapa není zcela ideální na průjezd vesnicemi. Jezdili jsme mezi domečky, kde nebylo nic, než jen domečky, žádný orientační bod, až Bety jednou ulicí zahlédla v dálce jezdit auta - hlavnější silnici. Jeli jsme tam a tam už byly cyklistické orientační patní, našli jsme směr Odoorn 10 km (Odoorn je vesnice/městečko cca 2 km jižně od kempu) a tak jsme se drželi směrovek, projeli jsme vesnicí Ees, a pak po malé asfaltce podél motorové silnice až k jakémusi parkovišti, kde byl podjezd pod tou hlavní silnicí, dvěma smyčkami zase zpátky na jich a už jsme míjeli cyklistický podjezd a byli jsme v temném lese (kde jsem jednou také špatně odbočil a tak jsme se museli vracet) a byli jsme v kempíku, postavili jsme kola vedle vozíku s koly, zamkli je, hodili klíčky do dopisní schránky na recepci, vzali si z auta věci a večeři, došli ke stanu, uvařili těstoviny, snědli je a šli spát.

Z kempu do kempu

Balili jsme a nakládali auto až do poledne. Nic zvláštního, až na to, že se ukázalo, že germánsky hovořící lidé z vedlejších stanů, kteří se dnes také balili, mají auto s francouzskou značkou.

Pak jsme jeli do osvědčeného Super de Boer, nakoupili chleby, vody, saláty, jogurty, brambůrky a piva vyrazili směr Drenthe. To je taková provincie na severu, vražená mezi Frísko a Groningen. To bylo tak čtvrt na dvě.

Kolem druhé jsme zastavili poblíž Oosterwolge, abychom se najedli.

Uitkijktoren

Pak jsme odbočili do vesnice Ravenswoud, o které jsem v průvodci četl, že tam mají 18 m vysokou rozhlednu. Ve vesnici rozhledna není. Ale šipky ukazují dál na sever. Jedete po úzké silnici placatým lesem a najednou cedule, že parkoviště k rozhledně je doleva. Rozhledna se píše uitkijktoren, což se (asi) vyslovuje [autkajktorren]. První, co uvidíte, je hromada pilin. Říkal jsme si: “Tohle byla rozhledna…” Pak je ale udusaný plac a kus za ním stoleček s lavičkami a šipka ukazující podál lesa dál na sever.

Tak jsme šli po pěšince na sever, uhýbali cyklistům a zdravili je “Helou!”. A cyklisté odpovídali “Háj.” nebo taky “Helou!” a jeden myslím i “Chu’dach.”. A došli jsme na rozcestí cyklostezek a tam bylo Uitkijktoren doprava a chvilku později zas doleva. A tuto byla před námi chodbička temným lesem, jak vytesaná z černého kamene a na jejím konci se lesklo jakési zábradlíčko. Ale když se po cestičce šlo, nebyla tak temná, naopak, byli z ní výhledy do zeleného lesa s podlahou porostlou mechem.

A když jsme přišli k zábradlíčku, ukázalo se, že je to lávka přes rašelinový kanál a u ní nápis “Cyklisto, sestup.” (nebo nějakým úplně jiným).

A šli jsme pořád dál a občas potkávali ty cyklisty a já litoval, že jsem nechal GPS v autě (protože jsem myslel, že věž je hned za stolečkem s lavičkami) a pak jsme uviděli opřená kola a nad nimi vysokou dřevěnou rozhlednu ve tvaru číslice 7. Asi takto, jen bez toho zobáčku dolů. Nahoře na rozhledně byla rodina s dětmi aa dědečkem a dědeček měl na krku GPS, ale IMO úplně zbytečně, protože široko daleko žádná keš není.

Z rozhledny není rozhled po okolní krajině, jak sliboval průvodce, ale výhled na mokřadové louky s (nejspíš) rašelinými jezírky, kde asi bydlívají nějací jeřábi, protože o nich je nahoře na věži naučná cedule. Rozhledna má strop, ale trochu jí (schválně) táhne a místo zábradlí je tlusté sklo. Vypadá hezky a důvěryhodně, i když má takový tvar.

A pak jsme nasedli do auta a jeli až do kempu.

‘t Vlintenholt

Kemp se nachází v lese tak kilometr, dva severně od městečka Odoorn a asi 100 m od motorové silnice. Vypadá docela hezky, ale už trošku sešle, jako by zažil lepší časy. Jen není jasné, jestli ty lepší časy byl minulý týden nebo léta před stavbou motorové silnice. Milá paní od kempu, která mluvila tak nějak trochu anglicky nás nechala vybrat místo, dala nám šňůru na připojení k elektrice, cyklistickou mapu (tu jsem po ní chtěl navíc) a že máme přijít zítra v deset zaplatit.

Vybrali jsme si místo 129, na malém paloučku, co nejvíc vzdáleném od silnice. Sluníčko svítilo, po zastřižené trávě se dá chodit bosky, pohoda. Uvařili jsme večeři a já si pak šel pro nedalekou keš (cca 370 m, ale musí se obejít plot kempu).

Když jsem se vrátil, už byla skoro tma (cca čtvrt na deset) a působilo to tu strašidelně. Ono to nejvzdálenější místo od silnice je taky nejvzdálenější od dalších táborníku a těch tu moc není. Když jsme šli mít nádobí k osvětleným prázdným budovám přes opuštěnou louku kolem opuštěných houpaček a volejbalového hřiště, působilo to tu velmi postapokalypticky. Hukot aut na silnici mohly být klidně stíhačky na posledních bojových úkolech. A pak cesta zpátky přes temný les. Když se o něco později Bety vracela z koupání říkala “A před tebou na cestě něco, co může být chcíplý zvíře, ale asi je to jen kořen stromu.” Možná…

A lítají tu vrtulníky.

Technická

Tady, v Taniaburgu oficiálně internet nemáme, ale zachytávám tady velmi slabou nezabezpečenou síť jménem linksys (vypadá to na nezměněné tovární nastavení), asi z paneláků za rybníčkem. Někdy se k ní podaří i přihlásit, nelegálně, že. A tak Vám můžu občas submitnout zápisky, které jsem předtím napsal v MS Works.

Dnes přejíždíme do dalšího kempu, 't Vlingtenhof nebo tak nějak, tak uvidíme, jak to půjde odtama.

A showering day

Píšu vleže na břiše ve stanu, sice tolik nebolí záda jako shrben u stolečku před stanem, ale zase je takhle ten stan nějaký krátký a musím mít nohy ohnuté nahoru, no, nevím…

Ráno, kolem osmé se ozvalo takové to tichounké ťuk, ťuk, ťuk a bylo to tady. Den s deštěm. Dopoledne to ještě šlo, mytí, snídaně, vypravování, všechno v poho. Ale jen nasednem do auta, už cosi pleská o čelní sklo. A než jsme dojeli do města, což je jen asi 2 km, už normálně pršelo. Na druhý pokus jsme našli parkoviště, zaplatili si je to šesti večer (to je tak, když člověk hodí do automatu €2, zdá se mu to moc dlouho a pak místo červeného točítka stiskne zelené tlačítko). Zbývalo už jen najít střed města.

Leeuwarden

Nedaleko od parkoviště byl most přes kanál, ale ten ještě nevedl do města. Tam vede až most od mrakodrapu s VVV ([fe:fe:fe:], turistická kancelář) v přízemí. V tomhle městě to vzali po budovatelsku. Zbytečně nechránili střed města a postavili tu krabice. Ale justiční palác vypadal na XIX. století a u něj už byla šipka “Historický střed”. Za chvíli jsme již byly u kanálu obklopeného starobylými domy s obchody v přízemí. Leeuwarden není zjevně turistickým cílem č. 1, protože většina komerčních podniků nejsou hospody. Ba ani obchody s oděvy. No, tyhle možná přeci jen převládaly, ale byla tu i fotokina, prádelny, knihy, drogerie, no vypadalo to jako v normálním městě. Furt pršelo, ale šlo to.

Najednou jsme uviděli sochu koně a objekt, který určitě musel být Váha (nejsme v Holancku první den). A mezi nimi nejširší most přes kanál, jaký jsme kdy viděl, Poměr šířka:délka tak 10:3. Řádně klenutý, jak tady staré mosty bývají, a obvyklým směrem, tj. od břehu ke břehu. A nedaleko směrovka “Fríské muzeum”, náš dnešní cíl.

Fríské muzeum

Muzeum je ve dvou budovách přes ulici. Nejdřív jsme marně obcházeli tu, ke které jsme přišli dřív, ale všechny dveře zavřené. Že by toto muzeum, na rozdíl od všech ostatních atrakcí v Holancku, bylo zavřené v úterý? Ale ne! “Není tamhle vstup?” povídá Bety a ukazuje na druhou stranu ulice, kde je něco jako jako vstup do kina s nápisem Museum Entrance. A opravdu. Paní v pokladně nám prozradila, že budovy jsou dvě, že jsou spojené tunelem a že tam u ní je fríské stříbro, moderní umění a odboj za druhé světové a na druhé straně ulice je moderní umění, vybavené pokoje, historie a archeologie. Poděkovali jsme, nastrkali věci do skříněk, přehlédli věšáky, kde nám mezitím mohli schnout věci a vyrazili jsme do tunelu.

V tunelu jsou po stěnách koláže z velikých barevných fotografií, které se při přiblížení ukážou být velikými nástěnnými koberci z nějakého toho chemlonu či čeho.

Pak následují moderní umění, kterým jsme se vyhli a došli jsme až na zastřešený dvorek.

Na dvorku stojí gumový kůň. Vypadá jako socha, ale je z gumových plátů. Vypadá dost skutečně.

Ze dvorku se dá jít na záchod nebo nahoru, buď po dřevěném schodišti nebo do domu. My jsme šli do domu a tak se stalo, že jsme procházeli muzeem pozpátku.

Nejdřív jsme prošli měšťanskými pokoji tak ze XIX. století nebo ještě trochu staršími. On ten dům patřil nějakému zámožnému měšťanovi. Pak tam byli ukázky sváte¨čních pokojů z vesnice Hindeloopen. Chlapi tam osm měsíců v roce pracovali na moři, ženské s dětmi žili někde vzadu na dvorku, staraly se o sváteční pokoj a čekaly, až se chlap vrátí dom. Pak ho vyzvedly v Amsterdamu, nakoupily a všici jeli dom a čtyři měsíce bydleli v tom svátečním pokoji obloženém malovanými kachličkami, s čínským porculánem, malovanýma skříňkami a postelemi ve skříních. Ne vyklápěcími, ale normálně ve zdi, s dvířkama, jak už to známe ze Skotska. Asi nějaký západoevropský zvyk…

V archeologické sekci byly hlavně vykopávky, některé docela hezké, barevné (korálky, spony, knoflíky) a morbidní (kosti, lebky, …). Měli tam spousty šuplíků, v některých byly otázky (holancky), doplňky k základnímu (holanckému) textu (taky holancky), ale občas tam byly taky věci na šahání, jako třeba úlomky pravěkých hrnců s uchami (a inventárními čísly). Občas tam bylo čidlo a když jste se k něčemu přiblížili, začalo to mluvit (holancky). A taky tam byly televizory s legračními historickými filmy s takovými moduritovými figurkami a pevninou z umělé trávy, o tom, jak se llidi usazovali ve Frísku a pak tobě Římani a pak Frankové a pak Vikingové a pak…

Taky tam měli pokoj s holanckýma krajkami a otočnýma paníma ve starých šatech tu s krajkovým megakšiltem, tu s ozdobnou přilbou ze zlata apod.

A taky tam měli pokoj o Matě Hari, která se tu (ve městě, ne v muzeu) narodila. Byly tam nějaké fotky a šaty a knihy a televizor s anglicky mluvícím dokumentárním filmem. Dozvěděli jsme se, že Mata Hari už byla velká holka (41 let), když se zapletla s těma špiónama, a já si říkám, že už mohla mít rozum. Ale neměla a tak ji zastřelili. Jo, jo.

Pak jsme si šli prohlídnout ještě to stříbro, bylo takové stříbrné, počkejte na fotky. Na druhou světovou jsme nešli, protože jsem na ni zapomněl a když jsem si vzpomněl, byli jsme už skoro na odchodu a já si představoval, že se brzy najíme.

Zase prší

Když jsme vyšli ven, bylo zrovna hezky, tj. nepršelo, jen tak lehoulince mžilo. Ale to se změnilo, než jsme došli ke kanálu. To už normálně irsky pršelo. Tj. tak, že na pět minut to nevadí, pak už jo.

Nedaleko byl kostel s vysokou věží, ale nepřístupnou a Bety by prý na ni stejně nechtěla lézt, protože by padla hlady. Tak jsme šli kolem hlavního kanálu ke středu města. Jak jsem už psal, hospod tu moc není. První, na kterou jsme narazili měla saté za €14.90 a schnitzel za €17. To se mi zdálo moc, to jsou ceny jako v Amsterdamu, tak jsme šli dál. Došli jsme až skoro k mostu s koněm, když začalo lít. Rychle jsme se ukryli pod nejbližší strom, kde už byla ne zrovna šťastně se tvářící domorodá cyklistka - potřeba nevzdálit se od kola jí bránila řádně se ukrýt. Déšť houstnul a vítr jej zanášel pod strom. Pomalu jsme je obešli až jsme stáli za ním. Bety kryta ještě deštíme, já jen kmenem stromu. Cyklistka, po které teď už stékala voda, se tvářila ještě méně šťastně. A tu koukám, že na rohu je jakási pekárna se stolečky uvnitř. Za chvíli už nám příjemný anglicky komunikující mladý muž ohříval dvě minipizzy, kapsu z lístkového těsta s klobáskou uvnitř, připravoval latté macchiato a vyndával z ledu kalíšek s jahodovou šťávou pro Bety. To celé za €10.55.

Zatímco jsme si pálili jazyky, venku déšť utěšeně slábnul. Protože během deště nebyl čas pozastaven, bylo zřejmé, že druhou plánovanou atrakci, planetárium v sousedním městě Franekenu, už nestihneme (atrakce zavírají v 17:00).

Ale nejdřív bylo potřeba zahnat déšť, o což jsem se pokusil koupí černého skládacího deštníku v obchodě V&M, za €7.95.

Projížďka Frískem

Dohodli jsme se, že zkusíme najít místo, kde vede kanál nad dálnicí, a vyfotit to tam. Dojeli jsme až do Akkrumu, před ním totiž oba akvadukty jsou. Věděli jsme, že potřebujeme k vesnici Grou, ale tištěná mapa není dost podrobná v GPS chybí ten kontext - vidíte jen bezprostřední okolí. A tak jsme byli za chvíli v Aldebaranu (nebo Aldeboarnu nebo tak nějak), na východ od Akkrumu. My ale chtěli na sever…

Mezitím jsme se přiblížili ke keši u nějaké vodárenské věže, ale dostat se k ní taky nebylo je tak. Hlavní ulice vesnice Nes najednou končila v poli, odbočovala z ní jen cyklostezka. Nebyli jsme jediní, kdo se tu otáčel. Správná silnice vedla takovou skulinkou mezi domy… Keš je nano, ale s pěkným hintem a tak jsme měli hned. A při ukládání zpět jsem zapomněl zkontrolovat terén, takže mne viděla mudlice se psem, mudlové v autě a kdovíkdo ještě. 8-O

Pak Bety zahlídla šipku Grou, tak hurá za ní! Ale to už nás to vedlo na druhou stranu dálnice, podjezdem pod železnicí (souběžný kanál podjezdem nevedli, divný, co?) a dál do Akkrumu. Zase jsme zastavili, studovali mapu i GPS a našli cestu, souběžnou s dálnicí, začínala zase jako nenápadná odbočka mezi domy…

A za chvíli jsme se už vinuli krajinou, předjížděla nás auta s chlapíky jedoucími pozdě domů na večeři, i jedna motorka, taky s chlapíkem, asi, že. Směr jsme drželi dobře, protože hned u akvaduktu je další keš. Kvůli té jsme tam sice nejeli, ale když už tam je, že?

A pak už se dál jet nedalo, silnice uhýbala doleva na most připojený k akvaduktu, před námi široký, klidný kanál a za ním, 90 m od nás, keš. A žádné lodě. Nepršelo - tady kolem Akkrumu jako by ještě vůbec nepršelo. Vystoupili jsme, prohlíželi kanál - celá konstrukce je docela komplikovaná - dole zahloubená dálnice, nad ní kolmo akvadukt s kanálem, takové široké betonové koryto s cestou po každé straně, pak nad ním ještě most pro železnici souběžnou s dálnicí a věž vedle mostu, asi hlídačem. Kanál úplně prázdný a Bety říkala, že dneska lodě nejezdí. Fotili jsme a filmovali panoráma a zatím přijela loď. Na místní poměry celkem malá, maximálně tak střední motorová jachta s důchodcem u kormidla. Tak jsme si ji vyfotili a s chlapíkem si zamávali. Hm.

Trochu jsme se vrátili, podjeli akvadukt - vedou do něj po stranách dveře jak do výtahu - a koukám, že až ke keši se jet nedá, že tam auta nesmějí. Začínalo pršet. Bety se ke keši nechtělo, tak jsem šel sám.

Keš jsem našel snadno u takového domečku a když jsem logoval, začalo hustě pršet. Přitiskl jsem se ke stěně na závětrné straně, takže mne to jen jemně sprchovalo. Pak věž promluvila. Hlubokým důrazným hlasem povídá: “Houchly huhly. Chrouhrm chroub!” Na druhé straně mostu stála jachta s vysokým stěžněm a věž jí asi chtěla říct: “Nevrážej do toho mostu. Zůstaň pěkně stát, já něco vymyslím.” A za chvíli se začal železniční most otáčet…

Honem jsem vytáhl foťák a otáčení nafilmoval, i se zavírám a průjezdem jachty. A mezitím z druhé strany přijíždí loď jak prase. Teda spíš ibis, aspoň to na ní bylo napsaný - Ibis. Ibis je ptát jak prase, asi. Tu jsem taky nafilmoval. A pak, z té strany jak předtím jela jachta, další velká loď, jak hroch - skoro celá ponořená, jen zábradlí koukalo. Tu jsem vyfotil. A protože nepřestávalo pršet, zpátky deštěm do auta.

A zase zpátky

Vraceli jsme se po dálnici zase na sever, do Leeuwardenu. Město jsme objeli po okruhu delší stranou, abychom viděli i ta místa, kde jsme ještě nebyly - na východní straně je okruh spíš mimoměstský.

Už skoro nepršelo, tak jsme začali vařit těstoviny. Ale počasí se ještě nerozmyslelo, tak to občas bylo pod deštníkem. Umyli jsme nádobí, já jsem poslal pár SMS a odpovědí na ně, Bety se vykoupala, já začal psát zápisem a kolem půlnoci jsme už spinkali. Bety už dávno.

Na ostrově Amelandu

Dnes jsme se vypravili na ostrov Ameland. Je totiž pondělí a podobně jako u nás má mnoho atrakcí zavřeno. Dá se ale čekat, že celý ostrov nezavřou a doprava na něj bude fungovat jako kterýkoliv všední den. Tak, tak, všední den. Konečně otevřou obchody a my si budeme moct koupit chleba a další čerstvé jídlo a něco na pití, protože přes víkend už skoro došlo pití, co si vezeme z domu (po dvou balících slazené a neslazené mattonky). A taky novou židličku, protože já jsem jednu rozsedl.

Nákupy

Už včera, cestou k pumpě, si Bety všimla obchodu se zahradním vybavením (zavřeného, v neděli, že). Jeli jsme tedy najisto, vběhli jsme dovnitř, hned jsme našli sekci se skládacími stolky, slunečníky, lehátky, turistickými vařiči a stany, ale žádné skládací židličky. Nezbylo tedy, než položit otázku.

“Excuse me, please, we need a camping chair, because I broke one. I’m too heavy…”

“He, he. Yes, of course. I’ll show you.”

A vedl mě k těm lehátkům, jedno odklopil a…

“What about this one?”

“Oh, it’s too big, I need something smaller, because we don’t have too much room in our car.”

“And this one?”

“Oh yes, this would be perfect.”

A hned jsem ji vyzkoušel, jestli není moc úzká a nebyla. Tak máme novou židličku za €19.95.

Ještě jsme potřebovali jídlo a pití. Cestou k baubau jsme viděli šipku na Alberta, tak jsme se k ní vrátili, nejdřív jsme ale museli počkat, než spustí most, zvednutý kvůli nějaké německé jachtě. A přijeli jsme k cedulce a koukáme, že máme jet zpátky, odkud jsme přijeli. A tak se teda vracíme po městském okruhu a najednou ve vedlejší ulici vidím Super de Boer (jiná samka). Takse na dalším pruháči otočíme a jsme tam. Vevnitř byla zase zapnutá klimatizace a Bety hned, že jí je zima a že si příště musí vzít bundu. Tka jsme teda nakoupili, chleba jak u nás, jen na tenko neplátkovaný, surinamský vajíčkový salát a gyrosový salát a pěnu čokoládovou a jogurty a brambůrky a toaletní papír a tři krabice vody a tři sodovky a citrónový sirup v plechovce a možná ještě něco, celkem cca za €25.

A bylo půl dvanácté a my konečně jeli na Ameland.

Ameland

Dojeli jsme k přístavišti v Holwertu ve čtvrt na jednu a loď jela o půl. Parkoviště si olízlo moji kartu a pustilo nás dovnitř. Došli jsme dovnitř, koupili si zpáteční lístky (jiné snad ani neprodávají) pro oba za cca €24.60 a už jsme byli na lodi.

Loď jela nějak dlouho. Čekal jsem, že to budet tak max. 15 minut, ale jeli jsme půl hodiny a furt nic. Loď totiž dost kličkuje, objíždí mělká místa a i když je to jen kousek, tak se to natáhne a jede celé třičtvrtě hodiny.

Hned u přístaviště je půjčovna kol a tak jsme si dvě hned půjčili (na zbytek dne za €14, pro oba, jako za celý den). Kola jsou tu divná, jsou dost velká i pro mne, to jo, ale mají řidítka ohnutá dozadu, že je pak člověk drží až někde u stehen. Vzali jsme kola s přehazovačkou a dobře jsme udělali. I když je ostrov jen taková větší písečná duna, tak asi právě proto, že je to duna, tak se cestička všelijak vlní nahoru a dolů a je dobrý si přeřadit. Někdy je to tak do kopce, že má člověk co dělat i na nejlehčí převod. Ale nikdy to netrvá dlouho, nejvyšší místo na ostrově má 24 m a to se jde nahoru ještě kus pěšky. Jeli jsme až na nejvýchodnější přístupné místo ostrova, tam je právě těch 34 m nad mořem vyhlídka s lavičkami a stolečkem, tam jsme se najedli (ty salátky s maxibulkama) a napili. Cestou jsme třikrát hledali keše, ale našli jsme jen jednou.

Vyhlídka je spíš na jižní straně ostrova a asi kilometr odtam na sever je pláž.Nádherná, široká pláž s bílým pískem a na ní skoro nikdo, jen těch pár lidí, co tam dojeli na kolech, protože jinak se tam nedá. A v moři jsou dvě vrtné plošiny, jedna už hotová, druhá se teprve staví. A moře je tam takové, že nejdřív pomalu klesá, až je mi tak poprsí, pak se dno najednou zvedne a je to sotva po kotníky a pak to pomalu pomalu klesá doopravdy. A v místě, kde je tam dvacet, třicet čísel hloubka, tam je opravdu příboj. Vlny se pomalu valí mořem a na tomhle místě se zvednou tak o půl metru, někdy i víc, je z nich kolmá stěna a najednou přepadne, zpění a víří písek. Tak tam jsme si poskakoval a nechal se vozit vlnami. Pak jsem si od Bety vzal foťák a šel s ním až za příboj, ale vlny se najednou začli dělat větší a foťák pocákali. A pak už bylo půl páté a poslední loď zpátky jela o půl sedmě, tak jsem se naposledy vyráchal a vzhůru na kolo.

Zpátky jsme jeli jinou cestou, jen asi o sto metrů severněji než tam (ostrov je protáhlý od východu na západ, nebo naopak). Ale tahle cesta byla mnohem vlnkovanější (kopcovitější). Nebyly tu takové výhledy na placatou jižní stranu ostrova, ale vinulo se to mezi dunami a bylo to takové mnohem poušťovitější. Cestou jsem se chtěl Bety zeptat, jestli fotí, tak jsem zastavil a čekal na ni (furt jsem jí totiž ujížděl). A Bety se blížila a blížila a pak prásk!, vjela do mě. Že se koukala jinam. Ale skoro nic se nám nestalo, jen nějaká ta odřenina a boule, ani jsme nespadli a kolům taky nic nebylo.

A tak jsme dojeli do přístavu, teda spíš do půjčovny. Tam si od nás vzali kola, načetli si z nich čárový kód, že už jsou doma, ale kdyby nebyla, tak nevím, co by dělali, protože ode mne žádné jméno nebo doklady nechtěli, jsou takoví důvěřiví, ani lístky na lodi nekontrolují, asi se tu nekrade a nepodvádí…

Loď jela zpátky ještě dýl, protože když jsme už vyjeli, tak jsme se vraceli pro nějaké opozdilce a na pevninu jsme přijeli až po půl osmé. Našli jsme autíčko, nechali olíznout kreditu a hurá do kempíku. Pojedli jsme jen jogurty a pěnu, moc jsme hlad neměli.

Cestou přes moře se zatáhlo a cestou do kempu spadlo pár kapek. Setmělo se taky o něco dřív, ale neprčí a je teplo. Uvidíme…

Autem Frískem

Už se nám to začíná krátit. Za týden touhle dobou - je půl desáté večer - už budeme dávno doma… No, ono se to krátí i tady. Před čtrnácti dny touhle dobou ještě bývalo spousta světla, tohle šero, tahle skorotma bývala až kolem desáté. Počasí se zlepšilo, ne že by bylo předtím nějak špatné, ale je trochu tepleji, i když ne takové teplo jako před týdnem, obloha modrá (přes den), skoro skoro bez mráčků.

Výlet Západem Fríska

Málem jsem napsal “Západním Frískem”, ale tak se jmenuje nejsevernější část provincie Holland, na druhé straně IJselského jezera. Mají to tu trochu pomotané.

Vyjeli jsme z Leeuwardenu nějak po jedená cté směrem na jih, na pobřeží zmíněného IJselského jezera leží parní pumpa, prý nejskvělejší v Holancku, která čerpá vodu z Fríska nahoru do jezera a odsud do moře.

Tak jsme teda jeli, cestou byly nějaké keše, některé jsme našli, jiné ne, a u jedné byl McD, tak jsme si zase dali zdravý oběd.

Pak jsme přijeli k pumpě, jmenuje se Woudagemaal a je u města Lemmer. Pán v pokladně nám povídá, že jsme právě minuli prohlídku a další je až v úterý. Aha. Asi se tam může jen s průvodcem. Tak se ptám, kdy přesně v to úterý a tak. A najednou chlapík povídá, že by nám dal natištěný popisek a pustil nás tam samotné. Tak jsme mu dali €10 a on nás odvedl k bráně. A když bránu otevřel, byla za ní kotelna a tam zrovna průvodce výpravě vysvětloval, čím se tam topí a kudy se vede pára a tak.

No vida! Byli jsme tedy přidáni k výpravě. Chvíli se nás ptali, jakou mluvíme řečí a odkud jsme. Několik návštěvníků mluvilo anglicky a tak nám občas překládali, ale průvodce, starší pád, anglicky moc nee. Vypadal, že docela rozumí, ale jazyk, kterým odpovídal nebyl angličtina. Zařízení bylo nedávno (asi tak před dvaceti lety) předěláno z uhlí na mazut - ano, ano! Na rozdíl od pumpy v Cruquisu toto není muzeum, ale funkční zařízení, které se od roku 1920 stará, aby Frísové měly nohy v suchu. Nyní sice jako záložní - běžnou práci zastává elektrická pumpa ve Stavorenu - ale i tak je prý v provozu cca 400 hodin ročně (to je bezmála 17 dní). Zvládně vypumpovat 6 miliónů kubíků za 24 hodin (ta elektrická 8 mega a navíc se pouští častěji). Protože pumpa musí naběhnout do šesti hodin, je stále v bezvadném stavu, všechno je naolejované, naleštěné a čisté (až na pavučiny, to je asi bolest celého severního Holancka).

Uvnitř mají až německý pořádek - trubky jsou natřeny rúznými barvami podle toho, co v nich je: červená - vysokotlaký pára, žlutá - nízkotlaká pára, zelená - chladící voda, hnědá - palivo, šedá - odpadní voda.

Pak nám ještě promítli naučný film (s anglickými titulky), provedli nás kolem budovy prohlídky byl konec. U pokladny nám ještě dali naučné letáčky, zamávali jsme si a odjeli.

Útesy

Když jsme seděli v mekáči, našel jsem v průvodci, že nedaleko je celoholancká rarita - útesy. Protože kolem nic vedla malebná silnice, vydali jsme se k nim. První z nich - Oudermirdumerklif - byl zklamáním. Mírná stráň svažující se k moři, teda dnes už k jezeru, sice hezký vyhlídka, ale útes? Lavičky, dalekohled za euro a a to vše.

Druhý z nich - Reaklif, tj. Rudý útes, kde se roku 1435 odehrála bitva v níž Frísové odrazili holanckou invazi - to bylo jiné kafe. Červená skála strmicí se nad hladinou, známá široko daleko. Ale přijeli jsme pozdě. O pětiset, možná tisíc let… Mají ho tam na obrázku na naučné ceduli a prý tam uctívali jakési pohanské božstvo. Ale teď to tam vypadá ještě krotčeji, než ve Starém Mirdumu. Památník bitvy s nápisem “Raději mrtvý, než otrok.” na ledovcovém balvanu a stánek se zmrzlinou. A k tomu Holanďané slunící se na trávě a koupající se na plážích tam, kde býval útes…

A tak jsme jeli dál, malebnou krajinou, občas zastavili, koukli na jezero a jeli dál.

Harlingen

Chtěl jsem se ještě projít přístavním městečkem Harlingen. Cesta opět vedla malebnou krajinou. To bylo fajn. Po příjezdu do města jsme na parkovišti u samoobsluhy uviděli auta, ale bylo zavřeno, jako všude - neděle, že. Proč tam stála auta, se ukázalo později. Ve středu města totiž nebylo kde zaparkovat. Projížděli jsme uličkami i přístavem kolem plných parkovišť, jedno jsme si i projeli… Až jsme se ocitli za městem, kousek od jedné keše. Z prohlídky města se tedy stali projížďka, ale zato jsme našli velkou keš (plechová krabice od nábojů, v Holancku oblíbená), kam mohla Bety uložit Thórovo kladívka odkud jsme vysvobodili estonskou dívku.

A pak už do kempíku, uvařit večeři, umýt se a spát.

Cesta na sever

Poklidné ráno

Ráno jsem se probudil docela brzo, zjevně proto, že jsem včera usnul taky dost brzo. Ale měl jsem taky dost práce. Nejdřív jsem zjišťoval souřadnice kempů, kde budeme spát ve zbývajícím týdnu - ty jsme si sice zjistili už v Brně, ale až na poslední chvíli a pro úsporu času si je psali na papír, to už ale víte. Co ale nevíte je, že tenhle papír je jediná věc, kterou jsme během výletu ztratili. Takže jsem si hledal kempy v Google Maps (to nebylo těžké, mám je uložené v Mých mapách), pak jsem stejné pozice hledal v GPS (protože nevím, jak z Google Maps vymámit souřadnice) a ukládal si je pod odpovídajícími názvy. A to celkem čtyřikrát, dva primární (Taniaburg a ‘t Vlintenhof) a dva záložní (It Wiid a Diana Heide). Pak bylo potřeba vymazat z GPS keše ve středním Holancku a natáhnout do ní Frísko a okolí. No a když jsem skončil s těmito nezbytnými přípravami, bez kterých bychom nemohli jet dál, mohl jsem konečně napsat zápis z pátku.

Ranní pozdvižení

Když jsem skončil, vzbudil jsem Bety a šli se nasnídat. Dojedli jsme asi o půl jedenácté a ledva jsme se vrátili do pokoje a začali balit, ozval se z nižšího patra hrozný řev, jako by se vztekal nějaký opilec nebo velmi nepříjemný člověk. ´plně jsme z toho ztuhli, já se už chystal, jak budu pupkem vytlačovat agresora z pokoje. Ale nic moc se nedělo, jen k nám nakoukla jakási slečna v noční košili, ale pak našla správné dveře a šla na záchod v našem patře. Rychle jsme dobalili, já se ještě osprchoval, ale už se ani neholil, ani nezašel na záchod. Cestou dolů jsme potkali mladšího chlapíka se šátkem àla Jack Sparrow, jak vychází z pokoje, kde měl bydlet Milin syn, a dole pod schody stál policajt s policajtkou a odvedli si jej do policejního auta, což jsme rozpačitě pozorovali, zatímco jsme skládali věci do kufru. Mila se s námi neméně rozpačitě loučila, omlouvala se a přála pěkný zbytek dovolené.

Projížďkou do Leeuwardenu

V průvodci jsem zjistil, že hned u dálnice cestou na sever je vesnice, kde Albert Heijn otevřel v XIX. století svůj první obchod. Tak jsem hned po průjezdu Amsterdame odbočili do Oostzaanu, projížděli předměstími a hledali cestu do středu obce. Konečně jsme zaparkovali na parkovišti kousek od kostela, vytáhl jsem průvodce, abych zjistil přesnou adresu a ta byla v úplně jiné vesnici asi o patnáct kilometrů dál; taky hned u dálnice.

Takže jsme jeli do Zaans Schans. Hned u výjezdu z dálnice je keška a u kešky Burger King. Kešku jsme vyzvedli a do Burger Kinga zašli na menší oběd (kuřecí salát, cibulové kroužky, Curry king, koktejl a light kola, celkem za €14.05). Po příjezdu do vesnice, tedy na její okraj, jsme zjistili, že obchůdek je součástí muzea, tedy spíš skanzenu. Už se blížila druhá hodina a my opravdu, ale opravdu nechtali chodit do žádného muzea. Takže fotky prvního Alberta neuvidíte. (tečka)

V oblasti kousek na sever bylo několik silnic malebnou krajinou. Poznáte je tak, že jsou zelené - v mapě. Chtěli jsme využít možná poslední příležitost vidět holandkou krajinu a tak jsme se tam vydali. Potkali jsme městečko Middenbeemster, které se druží se Studenou v Česku. Projeli jsme jím třikrát - dvakrát, protože jsme špatně odbočili a vraceli se, ale to nevadilo, protože je to hezké městečko, a jednou, protože ta správná silnice prochází škaredou průmyslovou částí na jeho druhé straně. Projeli jsme vesnicí De Rijp, protože nás nic nevarovalo, že pojedeme uzounkou ulicí s chodci, vesničany a cyklisty a hlavně auty v protisměru, takže jsme museli jednou i couvat, abychom projeli. Pozor na De Rijp! Našli kešku u Severoholanckého kanálu. Projížděli jsme mezi zelenými loukami po úzkých silničkách kolem kanálů a větrných mlýnů, kde jinak jezdili jen cyklisté a domorodci řítící se na úzkost silnic rozhodně nepřiměřenou rychlostí. Jeden tak rychle a tak ke středu, že jsme o sebe práskli zrcátky a to naše prasklo!

A pak po dálnici dál na sever, přes Severozápadní poder na hráz Afluitdijk (čti [aflautdajk]), která v roce 1933 rozdělila Jižní moře (tj. Zuider Zee) na Moře watů (tj. Wadenzee) a Ijselské jezero (tj. IJselmeer). Na hrázi jsme dvakrát zastavili, nejdřív hned na prvním parkovišti, kde jsme dalekohledem sledovali lodičky na jezeře (a že jich tam bylo) a větrníky někde na druhé straně; moře odtud vidět nebylo, bylo za náspem na druhé straně dálnice. Pak jsme stáli u památníku. Je tam rozhledna, kavárna se záchody, pěší most přes dálnici, naučná plastika, sucha dělníka vystrkujícího zadek a stavitele hráze Cornelise Lelyho v rozevlátém plášti. Druhý jmenovaný je celý obrostlý pavučinami, stejně jako závětrné části rozhledny.

A to už bylo půl páté, tak jsme svištěli dál, kolem muzea s betonovými bunkry na severním konci hráze, a dál a dál, až jsem před půl šestou dorazili do kempu Taniaburg na severním okraji Leeuwaardenu. Určili nám tu místo hezky u rybníčka, hned vedle nějakých Čechů z Kadaně, jediných Čechů, které jsme zatím v kempech potkali, takže jim rozumíme, když si večer povídají, a oni zase určitě rozumějí nám. A zdraví [dobre: ra:no] a ne [gut mo:rchen] jako všichni ostatní (ale to až ráno; nevím už, co říkali večer). Na rybníčku žijí ptáci, např. lysky, které dost vržou a potřebovaly by namazat. Za rybníčkem jsou paneláky, ale jsou ukryté za stromy, jen ten po levé straně se tyčí dost viditelně. Je tu elektřina (€2.20/den), ale není tu Internet, tak píšu do zásoby a zápisky zveřejním, až to půjde.

Vlakem v Alkmaaru

V městě Alkmaaru, asi 30 km severo-severo-východně od Amsterdamu, se konají každý pátek sýrové trhy. Přinejmenším v turistické sezóně. Celý "obřad" začíní v 9:50 projevem starosty na sýrovém trhu. Vlak jede cca 35 minut, cca 30 minut se jede tramvají z Amstelveenu na nádraží, nějakou dobu zabere kupování jízdenek i přechod z nádraží v Alkmaaru na sýrový trh, k tomu mytí a snídaně, no vyšlo mi, že musíme vstávat tak v 7:00.

Vstal jsem v 7:09, vykoupal se a začal budit Bětku. Za deset osm už jsme byli u stolu (spoždění cca 1/4 hodiny). Tramvaj nejela půl hodiny, ale asi 50 minut (asi jsou pomalejší, když jsou plné lidí) a automat na jízdenky nechtěl vzít žádnou z mých karet (to je tady obecný problém - někde to kartu veme, jinde ne). A tak jsme za chvíli stáli ve frontě u pokladny (přirážka €0.50 na jednu jízdenku) a koukali na pokladního.

"Two tickets to Alkmaar. Oh, no - three tickets, very well. 39.50. Ok. Platform 7. Which way? Yes, to the right. Next please. How many? Four tickets to Alkmaar? Well. ... Alkmaar ... Alkmaar ..."

Všichni je-li do Alkmaaru. A nikdo nemluvil Holancky. Až jsem z toho měl obavy, aby vlak nebyl moc nacpaný. Ale vlaky jsou velké, jezdí co čtvrt hodiny a navíc se asi většina lidí snažila stihnout začátek... Za deset minut jsme už seděli ve vlaku. Vlaky jsou patrové, sedadla čalouněná, všechno čisté. V sekci, kde jsme seděli bylo asi 11 dvojsedadel byli jsme tam jen my dva a jedna slečna. Vlak se (v prvním patře) kýval jako loď, když vyplouvá. Cesta vede holanckou krajinou, tj. rozlehlými plochými loukami s občasnými kanály, a také městy. Jízdenky nikdy nekontroluje, ale průvodčí jsou úslužní, usmívají se a pouštějí do dveří. Záchody se, stejně jako u nás, vyprazdˇbují rovnou na koleje. Papíru i papírových ručníků dostatek, voda teče.

Skoro všichni lidé, co z vlaku vystoupili, šli stejným směrem (do centra) a vypadali podobně (batohy na zádech a v rukou nebo na krku foťáky a kamery). také vypadali, že nejsou místní, ani ne tak etnicky (i když... místní obyvatelstvo je velmi pestré, tito vypadli hlavně evropsky a japonsky), jako spíš vytrčenou hlavou neustále hledající směrové cedulky.

Cesta je dobře značená. Ale sýrový trh je skoro až na druhé straně historického centra (směrem od nádraží). Bylo už kolem čtvrt na jedenáct, vystoupení už začalo a turisté se tlačili kolem bariéry. Za ní si chlapíci v bílích oblečcích (dlouhé kalhoty a košile) zavěšovali na jakési popruhy takové ploché sáňky, na kterých bylo nakládáno osm bochníků sýra, a směšnými pohyby (kolébavý krok, široké mácchání rukama) je roznášelo po ploše náměstí (uvnitř bariéry), kde do nich (do sýrů!) pánové v bílých pláštích vrtali díry, čichali k nim a ukusovali. A k tomu konferenciérka s mikrofonem napojeným na tlampače, filmový štáb a děvčat v holanckých krojích rozdávající reklamní letáčky. A kolem bariéry turisté, jako my, s fotoaparáty a kamery vysoko zdviženými. A dav, tlačenice, plačící děti a nejspíš i kapesní zloději, před kterými varovaly varovné cedule. A kolem davu stánky se sýrem (jistě předraženým) a pak už jen obvyklý obsah holanckých měst - kanály, hospody, obchody, hospody, obchody, muzea, hospody, proížďky po kanálech, ...

Vydrželi jsme na trh koukat tak půl hodiny (včetně jedné změny pozorovacího místa) a mírným obchvatem přes dva kanály jsme našli vyhlídkovou loď (à €5.30 - malé město, nižší ceny). Po chviličce čekání na zaplnění posledních lavic loď vyrazila - dozadu!, což se setkalo s halasem a otáčením všech cestujících. Pocouvali jsme nedaleký mostek, projeli kolem domu s gondolou a pod dalším mostem a už se přiblížila první atrakce - průjezd pod mostem tak nízkým, že všichni museli sehnout hlavu. Chvilka plavby kanálem a najednou další rozruch na palubě (výklad byl jen holancky a německy, takže jsme pokynům rozumněli jen částečně) - lidé slézali z laviček, klekali na podlahu, někteří lezli do uličky. Kouknu dopředu a radši jsem se k nim hned přidal - před námi byl most, kde mezi vršky opěradel a spodkem mostovky zbývalo tak 20 čísel. Pak následovali ještě dva podobné mosty. V jednom z nich jsem se schválně neohnul a schválně ježkem kartáčoval strop. (Bety se pak zlobila, když jsem si vytřepával kousky omítky a drobečky padaly i na její věci.) Kolem kanálu rostly pěkné domečky, řidič lodě ("kapitán") něco vyprávěl (starosta, kostel, století, klášter, gotická okna, ...) a pak naléhavě vyzval, aby nikdo nevystrkoval ruce z lodě. před námi byl sice vysoký, ale dosti úzký most - koukal jsem a po straných byl tak nejvíce deset centimetrů. Tímto mostem jsme podjeli na široký kanál obepínající městské hradby. Plavba byla klidná, most se silnicí od nádraží vysoký, minuly jsme bagr vybírající bahno a zastavili před dalším nízkým mostem. Na říčním semaforu svítila červená a loď musela zastavit. Na mostě stálo kolo s dědečkem a vnučkou, kteří nás pronásledovali už od minulého mostu. Konečně se rozsvítili zelená a my vyjeli. Most byl nízký, bylo třeba sehnout hlavu, ale pak se dalo narovnat. V tom vepředu rozruch - vjela před nás kánoe, málem se nechal přejet a jak nám uhýbala, vrazila do hrazení z dřevěných kmenů. Koukal jsem, co se děje a najednou buch! rána do čela - na druhé straně mostu byl další betonový překlad, kterého jsem si v nepozornosti nevšiml. Rychle jsem se zaklonil a už jsme byli venku. Lidé za mnou měli starost, jestli jsem v pořádku a Bety mi vybírala pavučiny z vlasů. Ale to už projížďka skoro končila, šup zpátky do přístavu, pobavit se další várkou turistů překvapených nečekaným směrem začátku plavby, zacouvat k molu a vystoupit.

Už jsme měli hlad a tak jsme si v nedaleké pizzerii dali pizzu (quattro formaggi a Taormina). Personál mezi sebou a částečně i shosty mluvil italsky. Měl jsem co dělat, abych neodpovídal španělsky (jen jednoduché fráze "Gracias.", "Por favor." apod.).

Po obědě jsme zašli do pivního muzea - osazenstvo milé, ale obsah dost chabý, rzně posbárané stroje, láhve atd. Vše popsané holancky, dostanete sice složku s anglickým překladem, ale stejně nevíte, co k čemu patří. Promítají tam starší reklamní film na Heineken (tak 50. léta) a některé legrační novodobé reklamy ("Jak se začalo na koncertech svítít zapalovači" - chlapík hledal na zemi flašku s pivem, "Jak byl objeven efekt 'škrábající desky'" - DJ rozlil pivo na gramec a snažil se to utřít, apod.). A taky tam mají bar z 18. století, moc hezký. Ale celkově, jak už jsem psal, chabé. Lepší už bylo sýrové muzeum v budově váhy na sýrovém trhu 'cestou k němu jsme viděli, jak se náměstí proměnilo - na místě, kam se ráno nosily sýry teď bylo všude plno kavárenských stolečků). Ale i to je trochu fádní, hlavní obsah jsou lisy na sýr. Ale jsou tam i obrazy kraviček, místní kroje, krabice promítající naučné filmy s titulky podle výběru (holancky, anglicky, ..., španělsky, ..., japonsky). Ale už jsme byli utahaní a tak jsme šli na vlak. Místní keš byla daleko za řekou, tak jsme ji vypustili.

V Amsterdamu jsme konečně vyzvedli keš u nádraží (Bety ji našla) a odjeli do Amsteveenu. Bety už nikam nechtěla a já se šel trochu projít po okolí. Byl to náš poslední den tady, že, a bylo třeba vyzvednout tu keš u konečné tramvaje. Je to tam pěkné, je tam takové kulturně nákupní centrum, na které nás už včera upozorňovala Mila. Hledal jsem tam samku, ale nenašel.

Tak jsem si koupil číz a jahodový koktejl a kolem dvou kostelů jsem oklikou došel domů. Tam jsem si dal pivo a než se Bety dokoukala na Densha Otoko, tak jsem usnul, aniž bych se převlékl do pyžama. A proto píšu zápisek až ráno.