Vstal jsem v 7:09, vykoupal se a začal budit Bětku. Za deset osm už jsme byli u stolu (spoždění cca 1/4 hodiny). Tramvaj nejela půl hodiny, ale asi 50 minut (asi jsou pomalejší, když jsou plné lidí) a automat na jízdenky nechtěl vzít žádnou z mých karet (to je tady obecný problém - někde to kartu veme, jinde ne). A tak jsme za chvíli stáli ve frontě u pokladny (přirážka €0.50 na jednu jízdenku) a koukali na pokladního.
"Two tickets to Alkmaar. Oh, no - three tickets, very well. 39.50. Ok. Platform 7. Which way? Yes, to the right. Next please. How many? Four tickets to Alkmaar? Well. ... Alkmaar ... Alkmaar ..."
Všichni je-li do Alkmaaru. A nikdo nemluvil Holancky. Až jsem z toho měl obavy, aby vlak nebyl moc nacpaný. Ale vlaky jsou velké, jezdí co čtvrt hodiny a navíc se asi většina lidí snažila stihnout začátek... Za deset minut jsme už seděli ve vlaku. Vlaky jsou patrové, sedadla čalouněná, všechno čisté. V sekci, kde jsme seděli bylo asi 11 dvojsedadel byli jsme tam jen my dva a jedna slečna. Vlak se (v prvním patře) kýval jako loď, když vyplouvá. Cesta vede holanckou krajinou, tj. rozlehlými plochými loukami s občasnými kanály, a také městy. Jízdenky nikdy nekontroluje, ale průvodčí jsou úslužní, usmívají se a pouštějí do dveří. Záchody se, stejně jako u nás, vyprazdˇbují rovnou na koleje. Papíru i papírových ručníků dostatek, voda teče.
Skoro všichni lidé, co z vlaku vystoupili, šli stejným směrem (do centra) a vypadali podobně (batohy na zádech a v rukou nebo na krku foťáky a kamery). také vypadali, že nejsou místní, ani ne tak etnicky (i když... místní obyvatelstvo je velmi pestré, tito vypadli hlavně evropsky a japonsky), jako spíš vytrčenou hlavou neustále hledající směrové cedulky.
Cesta je dobře značená. Ale sýrový trh je skoro až na druhé straně historického centra (směrem od nádraží). Bylo už kolem čtvrt na jedenáct, vystoupení už začalo a turisté se tlačili kolem bariéry. Za ní si chlapíci v bílích oblečcích (dlouhé kalhoty a košile) zavěšovali na jakési popruhy takové ploché sáňky, na kterých bylo nakládáno osm bochníků sýra, a směšnými pohyby (kolébavý krok, široké mácchání rukama) je roznášelo po ploše náměstí (uvnitř bariéry), kde do nich (do sýrů!) pánové v bílých pláštích vrtali díry, čichali k nim a ukusovali. A k tomu konferenciérka s mikrofonem napojeným na tlampače, filmový štáb a děvčat v holanckých krojích rozdávající reklamní letáčky. A kolem bariéry turisté, jako my, s fotoaparáty a kamery vysoko zdviženými. A dav, tlačenice, plačící děti a nejspíš i kapesní zloději, před kterými varovaly varovné cedule. A kolem davu stánky se sýrem (jistě předraženým) a pak už jen obvyklý obsah holanckých měst - kanály, hospody, obchody, hospody, obchody, muzea, hospody, proížďky po kanálech, ...
Vydrželi jsme na trh koukat tak půl hodiny (včetně jedné změny pozorovacího místa) a mírným obchvatem přes dva kanály jsme našli vyhlídkovou loď (à €5.30 - malé město, nižší ceny). Po chviličce čekání na zaplnění posledních lavic loď vyrazila - dozadu!, což se setkalo s halasem a otáčením všech cestujících. Pocouvali jsme nedaleký mostek, projeli kolem domu s gondolou a pod dalším mostem a už se přiblížila první atrakce - průjezd pod mostem tak nízkým, že všichni museli sehnout hlavu. Chvilka plavby kanálem a najednou další rozruch na palubě (výklad byl jen holancky a německy, takže jsme pokynům rozumněli jen částečně) - lidé slézali z laviček, klekali na podlahu, někteří lezli do uličky. Kouknu dopředu a radši jsem se k nim hned přidal - před námi byl most, kde mezi vršky opěradel a spodkem mostovky zbývalo tak 20 čísel. Pak následovali ještě dva podobné mosty. V jednom z nich jsem se schválně neohnul a schválně ježkem kartáčoval strop. (Bety se pak zlobila, když jsem si vytřepával kousky omítky a drobečky padaly i na její věci.) Kolem kanálu rostly pěkné domečky, řidič lodě ("kapitán") něco vyprávěl (starosta, kostel, století, klášter, gotická okna, ...) a pak naléhavě vyzval, aby nikdo nevystrkoval ruce z lodě. před námi byl sice vysoký, ale dosti úzký most - koukal jsem a po straných byl tak nejvíce deset centimetrů. Tímto mostem jsme podjeli na široký kanál obepínající městské hradby. Plavba byla klidná, most se silnicí od nádraží vysoký, minuly jsme bagr vybírající bahno a zastavili před dalším nízkým mostem. Na říčním semaforu svítila červená a loď musela zastavit. Na mostě stálo kolo s dědečkem a vnučkou, kteří nás pronásledovali už od minulého mostu. Konečně se rozsvítili zelená a my vyjeli. Most byl nízký, bylo třeba sehnout hlavu, ale pak se dalo narovnat. V tom vepředu rozruch - vjela před nás kánoe, málem se nechal přejet a jak nám uhýbala, vrazila do hrazení z dřevěných kmenů. Koukal jsem, co se děje a najednou buch! rána do čela - na druhé straně mostu byl další betonový překlad, kterého jsem si v nepozornosti nevšiml. Rychle jsem se zaklonil a už jsme byli venku. Lidé za mnou měli starost, jestli jsem v pořádku a Bety mi vybírala pavučiny z vlasů. Ale to už projížďka skoro končila, šup zpátky do přístavu, pobavit se další várkou turistů překvapených nečekaným směrem začátku plavby, zacouvat k molu a vystoupit.
Už jsme měli hlad a tak jsme si v nedaleké pizzerii dali pizzu (quattro formaggi a Taormina). Personál mezi sebou a částečně i shosty mluvil italsky. Měl jsem co dělat, abych neodpovídal španělsky (jen jednoduché fráze "Gracias.", "Por favor." apod.).
Po obědě jsme zašli do pivního muzea - osazenstvo milé, ale obsah dost chabý, rzně posbárané stroje, láhve atd. Vše popsané holancky, dostanete sice složku s anglickým překladem, ale stejně nevíte, co k čemu patří. Promítají tam starší reklamní film na Heineken (tak 50. léta) a některé legrační novodobé reklamy ("Jak se začalo na koncertech svítít zapalovači" - chlapík hledal na zemi flašku s pivem, "Jak byl objeven efekt 'škrábající desky'" - DJ rozlil pivo na gramec a snažil se to utřít, apod.). A taky tam mají bar z 18. století, moc hezký. Ale celkově, jak už jsem psal, chabé. Lepší už bylo sýrové muzeum v budově váhy na sýrovém trhu 'cestou k němu jsme viděli, jak se náměstí proměnilo - na místě, kam se ráno nosily sýry teď bylo všude plno kavárenských stolečků). Ale i to je trochu fádní, hlavní obsah jsou lisy na sýr. Ale jsou tam i obrazy kraviček, místní kroje, krabice promítající naučné filmy s titulky podle výběru (holancky, anglicky, ..., španělsky, ..., japonsky). Ale už jsme byli utahaní a tak jsme šli na vlak. Místní keš byla daleko za řekou, tak jsme ji vypustili.
V Amsterdamu jsme konečně vyzvedli keš u nádraží (Bety ji našla) a odjeli do Amsteveenu. Bety už nikam nechtěla a já se šel trochu projít po okolí. Byl to náš poslední den tady, že, a bylo třeba vyzvednout tu keš u konečné tramvaje. Je to tam pěkné, je tam takové kulturně nákupní centrum, na které nás už včera upozorňovala Mila. Hledal jsem tam samku, ale nenašel.
Tak jsem si koupil číz a jahodový koktejl a kolem dvou kostelů jsem oklikou došel domů. Tam jsem si dal pivo a než se Bety dokoukala na Densha Otoko, tak jsem usnul, aniž bych se převlékl do pyžama. A proto píšu zápisek až ráno.
Žádné komentáře:
Okomentovat