Dnes jsme se vypravili na ostrov Ameland. Je totiž pondělí a podobně jako u nás má mnoho atrakcí zavřeno. Dá se ale čekat, že celý ostrov nezavřou a doprava na něj bude fungovat jako kterýkoliv všední den. Tak, tak, všední den. Konečně otevřou obchody a my si budeme moct koupit chleba a další čerstvé jídlo a něco na pití, protože přes víkend už skoro došlo pití, co si vezeme z domu (po dvou balících slazené a neslazené mattonky). A taky novou židličku, protože já jsem jednu rozsedl.
Nákupy
Už včera, cestou k pumpě, si Bety všimla obchodu se zahradním vybavením (zavřeného, v neděli, že). Jeli jsme tedy najisto, vběhli jsme dovnitř, hned jsme našli sekci se skládacími stolky, slunečníky, lehátky, turistickými vařiči a stany, ale žádné skládací židličky. Nezbylo tedy, než položit otázku.
“Excuse me, please, we need a camping chair, because I broke one. I’m too heavy…”
“He, he. Yes, of course. I’ll show you.”
A vedl mě k těm lehátkům, jedno odklopil a…
“What about this one?”
“Oh, it’s too big, I need something smaller, because we don’t have too much room in our car.”
“And this one?”
“Oh yes, this would be perfect.”
A hned jsem ji vyzkoušel, jestli není moc úzká a nebyla. Tak máme novou židličku za €19.95.
Ještě jsme potřebovali jídlo a pití. Cestou k baubau jsme viděli šipku na Alberta, tak jsme se k ní vrátili, nejdřív jsme ale museli počkat, než spustí most, zvednutý kvůli nějaké německé jachtě. A přijeli jsme k cedulce a koukáme, že máme jet zpátky, odkud jsme přijeli. A tak se teda vracíme po městském okruhu a najednou ve vedlejší ulici vidím Super de Boer (jiná samka). Takse na dalším pruháči otočíme a jsme tam. Vevnitř byla zase zapnutá klimatizace a Bety hned, že jí je zima a že si příště musí vzít bundu. Tka jsme teda nakoupili, chleba jak u nás, jen na tenko neplátkovaný, surinamský vajíčkový salát a gyrosový salát a pěnu čokoládovou a jogurty a brambůrky a toaletní papír a tři krabice vody a tři sodovky a citrónový sirup v plechovce a možná ještě něco, celkem cca za €25.
A bylo půl dvanácté a my konečně jeli na Ameland.
Ameland
Dojeli jsme k přístavišti v Holwertu ve čtvrt na jednu a loď jela o půl. Parkoviště si olízlo moji kartu a pustilo nás dovnitř. Došli jsme dovnitř, koupili si zpáteční lístky (jiné snad ani neprodávají) pro oba za cca €24.60 a už jsme byli na lodi.
Loď jela nějak dlouho. Čekal jsem, že to budet tak max. 15 minut, ale jeli jsme půl hodiny a furt nic. Loď totiž dost kličkuje, objíždí mělká místa a i když je to jen kousek, tak se to natáhne a jede celé třičtvrtě hodiny.
Hned u přístaviště je půjčovna kol a tak jsme si dvě hned půjčili (na zbytek dne za €14, pro oba, jako za celý den). Kola jsou tu divná, jsou dost velká i pro mne, to jo, ale mají řidítka ohnutá dozadu, že je pak člověk drží až někde u stehen. Vzali jsme kola s přehazovačkou a dobře jsme udělali. I když je ostrov jen taková větší písečná duna, tak asi právě proto, že je to duna, tak se cestička všelijak vlní nahoru a dolů a je dobrý si přeřadit. Někdy je to tak do kopce, že má člověk co dělat i na nejlehčí převod. Ale nikdy to netrvá dlouho, nejvyšší místo na ostrově má 24 m a to se jde nahoru ještě kus pěšky. Jeli jsme až na nejvýchodnější přístupné místo ostrova, tam je právě těch 34 m nad mořem vyhlídka s lavičkami a stolečkem, tam jsme se najedli (ty salátky s maxibulkama) a napili. Cestou jsme třikrát hledali keše, ale našli jsme jen jednou.
Vyhlídka je spíš na jižní straně ostrova a asi kilometr odtam na sever je pláž.Nádherná, široká pláž s bílým pískem a na ní skoro nikdo, jen těch pár lidí, co tam dojeli na kolech, protože jinak se tam nedá. A v moři jsou dvě vrtné plošiny, jedna už hotová, druhá se teprve staví. A moře je tam takové, že nejdřív pomalu klesá, až je mi tak poprsí, pak se dno najednou zvedne a je to sotva po kotníky a pak to pomalu pomalu klesá doopravdy. A v místě, kde je tam dvacet, třicet čísel hloubka, tam je opravdu příboj. Vlny se pomalu valí mořem a na tomhle místě se zvednou tak o půl metru, někdy i víc, je z nich kolmá stěna a najednou přepadne, zpění a víří písek. Tak tam jsme si poskakoval a nechal se vozit vlnami. Pak jsem si od Bety vzal foťák a šel s ním až za příboj, ale vlny se najednou začli dělat větší a foťák pocákali. A pak už bylo půl páté a poslední loď zpátky jela o půl sedmě, tak jsem se naposledy vyráchal a vzhůru na kolo.
Zpátky jsme jeli jinou cestou, jen asi o sto metrů severněji než tam (ostrov je protáhlý od východu na západ, nebo naopak). Ale tahle cesta byla mnohem vlnkovanější (kopcovitější). Nebyly tu takové výhledy na placatou jižní stranu ostrova, ale vinulo se to mezi dunami a bylo to takové mnohem poušťovitější. Cestou jsem se chtěl Bety zeptat, jestli fotí, tak jsem zastavil a čekal na ni (furt jsem jí totiž ujížděl). A Bety se blížila a blížila a pak prásk!, vjela do mě. Že se koukala jinam. Ale skoro nic se nám nestalo, jen nějaká ta odřenina a boule, ani jsme nespadli a kolům taky nic nebylo.
A tak jsme dojeli do přístavu, teda spíš do půjčovny. Tam si od nás vzali kola, načetli si z nich čárový kód, že už jsou doma, ale kdyby nebyla, tak nevím, co by dělali, protože ode mne žádné jméno nebo doklady nechtěli, jsou takoví důvěřiví, ani lístky na lodi nekontrolují, asi se tu nekrade a nepodvádí…
Loď jela zpátky ještě dýl, protože když jsme už vyjeli, tak jsme se vraceli pro nějaké opozdilce a na pevninu jsme přijeli až po půl osmé. Našli jsme autíčko, nechali olíznout kreditu a hurá do kempíku. Pojedli jsme jen jogurty a pěnu, moc jsme hlad neměli.
Cestou přes moře se zatáhlo a cestou do kempu spadlo pár kapek. Setmělo se taky o něco dřív, ale neprčí a je teplo. Uvidíme…
Žádné komentáře:
Okomentovat