Cesta na sever

Poklidné ráno

Ráno jsem se probudil docela brzo, zjevně proto, že jsem včera usnul taky dost brzo. Ale měl jsem taky dost práce. Nejdřív jsem zjišťoval souřadnice kempů, kde budeme spát ve zbývajícím týdnu - ty jsme si sice zjistili už v Brně, ale až na poslední chvíli a pro úsporu času si je psali na papír, to už ale víte. Co ale nevíte je, že tenhle papír je jediná věc, kterou jsme během výletu ztratili. Takže jsem si hledal kempy v Google Maps (to nebylo těžké, mám je uložené v Mých mapách), pak jsem stejné pozice hledal v GPS (protože nevím, jak z Google Maps vymámit souřadnice) a ukládal si je pod odpovídajícími názvy. A to celkem čtyřikrát, dva primární (Taniaburg a ‘t Vlintenhof) a dva záložní (It Wiid a Diana Heide). Pak bylo potřeba vymazat z GPS keše ve středním Holancku a natáhnout do ní Frísko a okolí. No a když jsem skončil s těmito nezbytnými přípravami, bez kterých bychom nemohli jet dál, mohl jsem konečně napsat zápis z pátku.

Ranní pozdvižení

Když jsem skončil, vzbudil jsem Bety a šli se nasnídat. Dojedli jsme asi o půl jedenácté a ledva jsme se vrátili do pokoje a začali balit, ozval se z nižšího patra hrozný řev, jako by se vztekal nějaký opilec nebo velmi nepříjemný člověk. ´plně jsme z toho ztuhli, já se už chystal, jak budu pupkem vytlačovat agresora z pokoje. Ale nic moc se nedělo, jen k nám nakoukla jakási slečna v noční košili, ale pak našla správné dveře a šla na záchod v našem patře. Rychle jsme dobalili, já se ještě osprchoval, ale už se ani neholil, ani nezašel na záchod. Cestou dolů jsme potkali mladšího chlapíka se šátkem àla Jack Sparrow, jak vychází z pokoje, kde měl bydlet Milin syn, a dole pod schody stál policajt s policajtkou a odvedli si jej do policejního auta, což jsme rozpačitě pozorovali, zatímco jsme skládali věci do kufru. Mila se s námi neméně rozpačitě loučila, omlouvala se a přála pěkný zbytek dovolené.

Projížďkou do Leeuwardenu

V průvodci jsem zjistil, že hned u dálnice cestou na sever je vesnice, kde Albert Heijn otevřel v XIX. století svůj první obchod. Tak jsem hned po průjezdu Amsterdame odbočili do Oostzaanu, projížděli předměstími a hledali cestu do středu obce. Konečně jsme zaparkovali na parkovišti kousek od kostela, vytáhl jsem průvodce, abych zjistil přesnou adresu a ta byla v úplně jiné vesnici asi o patnáct kilometrů dál; taky hned u dálnice.

Takže jsme jeli do Zaans Schans. Hned u výjezdu z dálnice je keška a u kešky Burger King. Kešku jsme vyzvedli a do Burger Kinga zašli na menší oběd (kuřecí salát, cibulové kroužky, Curry king, koktejl a light kola, celkem za €14.05). Po příjezdu do vesnice, tedy na její okraj, jsme zjistili, že obchůdek je součástí muzea, tedy spíš skanzenu. Už se blížila druhá hodina a my opravdu, ale opravdu nechtali chodit do žádného muzea. Takže fotky prvního Alberta neuvidíte. (tečka)

V oblasti kousek na sever bylo několik silnic malebnou krajinou. Poznáte je tak, že jsou zelené - v mapě. Chtěli jsme využít možná poslední příležitost vidět holandkou krajinu a tak jsme se tam vydali. Potkali jsme městečko Middenbeemster, které se druží se Studenou v Česku. Projeli jsme jím třikrát - dvakrát, protože jsme špatně odbočili a vraceli se, ale to nevadilo, protože je to hezké městečko, a jednou, protože ta správná silnice prochází škaredou průmyslovou částí na jeho druhé straně. Projeli jsme vesnicí De Rijp, protože nás nic nevarovalo, že pojedeme uzounkou ulicí s chodci, vesničany a cyklisty a hlavně auty v protisměru, takže jsme museli jednou i couvat, abychom projeli. Pozor na De Rijp! Našli kešku u Severoholanckého kanálu. Projížděli jsme mezi zelenými loukami po úzkých silničkách kolem kanálů a větrných mlýnů, kde jinak jezdili jen cyklisté a domorodci řítící se na úzkost silnic rozhodně nepřiměřenou rychlostí. Jeden tak rychle a tak ke středu, že jsme o sebe práskli zrcátky a to naše prasklo!

A pak po dálnici dál na sever, přes Severozápadní poder na hráz Afluitdijk (čti [aflautdajk]), která v roce 1933 rozdělila Jižní moře (tj. Zuider Zee) na Moře watů (tj. Wadenzee) a Ijselské jezero (tj. IJselmeer). Na hrázi jsme dvakrát zastavili, nejdřív hned na prvním parkovišti, kde jsme dalekohledem sledovali lodičky na jezeře (a že jich tam bylo) a větrníky někde na druhé straně; moře odtud vidět nebylo, bylo za náspem na druhé straně dálnice. Pak jsme stáli u památníku. Je tam rozhledna, kavárna se záchody, pěší most přes dálnici, naučná plastika, sucha dělníka vystrkujícího zadek a stavitele hráze Cornelise Lelyho v rozevlátém plášti. Druhý jmenovaný je celý obrostlý pavučinami, stejně jako závětrné části rozhledny.

A to už bylo půl páté, tak jsme svištěli dál, kolem muzea s betonovými bunkry na severním konci hráze, a dál a dál, až jsem před půl šestou dorazili do kempu Taniaburg na severním okraji Leeuwaardenu. Určili nám tu místo hezky u rybníčka, hned vedle nějakých Čechů z Kadaně, jediných Čechů, které jsme zatím v kempech potkali, takže jim rozumíme, když si večer povídají, a oni zase určitě rozumějí nám. A zdraví [dobre: ra:no] a ne [gut mo:rchen] jako všichni ostatní (ale to až ráno; nevím už, co říkali večer). Na rybníčku žijí ptáci, např. lysky, které dost vržou a potřebovaly by namazat. Za rybníčkem jsou paneláky, ale jsou ukryté za stromy, jen ten po levé straně se tyčí dost viditelně. Je tu elektřina (€2.20/den), ale není tu Internet, tak píšu do zásoby a zápisky zveřejním, až to půjde.