Plán dnešního dne byl 's-Hertogenbosch, Heusden, projížďka kolem Másy do Nijmegenu a když čas dovolí, tak ještě Arnhem.
Hergotenbuš
Do 's-Hertogenbosche (místní prý říkají jen Den Bosch, nám ale vyhovuje více výslovnost Hergotboš nebo Hergotenbuš) jsme vyrazili podle šipky v GPS po vesnických cestách. Vybral jsem v Hergotenbuši jednu keš, Bety řídila a já jen říkal "Doleva.", "Do prava.", "Éééhm - rovně!" někdy i dřív, než se Bětka ptala "Kudy?". Ale né, cesta byla celkem fajn, Hergotboš je přece jen hlavní město provincie (Severní Brabant) a cesty směřují více-méně k němu.
Ve městě jsme - po menším boji se správným pochopením místního dopravního značení - zaparkovali na nábřeží hned u středu města. Parkovací automat říkal €1,10 za 30 minut, €2,20 za hodinu, ale když jsem mu dal €5,30, tak z toho byly 3 hodiny a 4 minuty. Na prohlídku jsme vyrazili po trase podle průvodce Dorling Kindersley. Začít ale nebylo úplně snadné, protože jsme nevěděli, kde vlastně jsme. Mapka v průvodci zachycuje jen okolí procházky, my mapu neměli a ve městě se žádná taky netyčila. Alle po deseti minutách se ukázalo, že jsme jen jeden blok od začátku (tj. u mostu se šroubovitými ozdobnými sloupy s bankou ABN-AMRO co má čtyři bankomaty v podloubí, jeden vedle druhého, hned na rohu).
Co k prohlídce města? Socha Jeronýma Buše stojí tam, kde má být kašna, kašna prostě není, na místě sochy je stánek (velestánek) s květinami a nejvýznamnější památka - katedrála sv. Jana - na trase vůbec není. Katedrála je celkem pěkná, z cihel a kamena, mají tam panenku Márii s Jezulátkem, boží oko na stropě a sochu vévody Václava, který vypadá jako loupežník lesní (i s uloupenou korunkou na hlavě). A stánek s hranolky hned před hlavním vchodem. Krom toho jsou ve městě kanály, trochu zakopané, tak tři, čtyři metry pod úrovní ulice. A po nich jezdí lodičky s turisty. Našli jsme i prodej vstupenek, ale byla tam fronta a všechno jen holancky (to je tady v kraji obvyklé).
Heusden
Pak jsme jeli do městečka Heusden - vyslovuje se [hojsd'n], vím to od paní v turistickém středisku. Je to kousek na západ, ani ne 10 km, ale nesmíte jet přes Vught (čti [fucht]; na jih od Hergotenbuše) a Hergotenbuš. Pak je to přes třicet kilometrů a skoro 3/4 hodiny.
Hojzden je pevnostní městečko z nějakého 12. století, strategicky umístěné, které staletí žilo z čilého válečného ruchu v okolí. Po vypuknutí míru a následném úbytku zájemců o ubytování armád a dodávky vojenských zásob začalo upadat a, jak píše informační leták, "lidé nevěděli, co dělat". V šedesátých letech minulého století se rozhodli přebudovat město tak, jak vypadalo o třistalet dřív. Jak řekli, tak udělali a výsledek je poněkud zvláštní - celé město nových pozdně středověkých domků. Ale je to docela fajn, v turistickém centru majé pěkné modely města a jiných staveb, jsou tam hezké hradby na obcházení, základy hradu s dětským hřištěm (dokončeným), jachetní přístav, větrné mlýny a prodejna zmrzliny.
St. Andries
Bylo zřejmé, že plán nebude splněn. Chtěl jsem alespoň stanou na místě, kde se řeky Mása a Waal přiblíží na necelý kilometr, i když jsem si od toho nesliboval víc, než pocit a výhled na velikány lužních lesů. Výsledek ale přečil očekávání!
Přijížděli jsme od západu k St. Andries, projeli jsme přes zdymadlo (napříč, samozřejmě!) a najednou nalevo od silnice parkovišťátko (cestou nahoru na hráz). Šup tam a co nevidíme! Před námi šírokánská řeka se spoustou nákladních lodí (asi tak šesti). A na druhé straně silnice druhá řeka, tak už bylo lodí méně. U parkovišťátka bylo malé posezení s pomníčkem padlých britských vojáků, tak jsme poseděli, pojedli poslední kaiserky z Teska s Májkou a koukali na řeku. Trochu foukali, ale svítilo sluníčko (to už od Hojzdenu).
Když jsem se dost nakoukal, jdu zpátky k autu, kde se už nějakou dobu ukrývala Bety před větrem a co nevidím - kousek od nás něco jako betonová pevnost. Tož jsem vylákal dítě z auta a šli jsme se tam podívat. Ve skutečnosti to jsou zbytky vojenské pevností, tipl bych tak barokní. Zůstaly jen valy, zbytky brána a sklepení. Dá se tím prolézat, volat na sebe - je tam pěkná ozvěna - a lomcovat mřížemi. I plechové okénko (nikam nevede) si můžete otevřít a pak zase zavřít. A pak se můžete vydat k betonové rozhledně - je sešroubovaná ze čtvercových betových rámečků cca 25 až 30 cm velikých. Uvnitř je zcela nové železné schodiště a nahoře vyhlídková plošinka - nic pro holky Valáškovic, je vidět skrz až dolů. Pak jsme oběhli hradební valy, podívali se zblízka na zdymadlo (poslali nám tam loď, ale stihli jsme ji, až už vyjížděla) a pak šup na dálnici a přes Eindhoven hajdy domů, teda do Oirschotu.
V táboře
Už odpoledne se nám vybily baterky do Betina foťáku, do mého foťáku a do GPS. Tak jsem se vydal najít bodrého majitele kempu. Když jsem ho našel, tak pěkně pozdravím "Helou" (to je holancky; používají ještě jeden pozdrav, ten zní "Háj") a povídám "Would it be possible to recharge our batteries?".
Chlapík chvíli přemýšlel a pak říká: "No."
"I mean just plugging chargers into electricity."
A on povídá: "I understand. No."
Hm... co se dá dělat. tak jsem poděkoval a zklamán odešel.
Později večer, nevím, jestli jsme ještě vařili, jedli nebo už byli po jídle, chlapík přišel a povídá něco jako: "I have diese." a ukázal mi NiMh akumulátor. "I have gerát. No problem ."
Aha! On si předtím asi myslel, že chci koupit baterky! A tak povídám "Yes, we have four such." a rychle jsme mu je podával. "And I have one special, to my Panasonic camera." a rychle jsem mu podal svoji baterku do foťáku i s nabíječkou. Chlapík se na ni koukal říká "Green light? Charging?"
A já na to "I don't know which color it lights. Green or orange. But it lights when charging."
A on zase "Hm. Ok. No problem."
Usmívali jsme se na sebe, poděkoval jsem mu a on odešel s našimi baterkami někam do pryč.
Žádné komentáře:
Okomentovat