A showering day

Píšu vleže na břiše ve stanu, sice tolik nebolí záda jako shrben u stolečku před stanem, ale zase je takhle ten stan nějaký krátký a musím mít nohy ohnuté nahoru, no, nevím…

Ráno, kolem osmé se ozvalo takové to tichounké ťuk, ťuk, ťuk a bylo to tady. Den s deštěm. Dopoledne to ještě šlo, mytí, snídaně, vypravování, všechno v poho. Ale jen nasednem do auta, už cosi pleská o čelní sklo. A než jsme dojeli do města, což je jen asi 2 km, už normálně pršelo. Na druhý pokus jsme našli parkoviště, zaplatili si je to šesti večer (to je tak, když člověk hodí do automatu €2, zdá se mu to moc dlouho a pak místo červeného točítka stiskne zelené tlačítko). Zbývalo už jen najít střed města.

Leeuwarden

Nedaleko od parkoviště byl most přes kanál, ale ten ještě nevedl do města. Tam vede až most od mrakodrapu s VVV ([fe:fe:fe:], turistická kancelář) v přízemí. V tomhle městě to vzali po budovatelsku. Zbytečně nechránili střed města a postavili tu krabice. Ale justiční palác vypadal na XIX. století a u něj už byla šipka “Historický střed”. Za chvíli jsme již byly u kanálu obklopeného starobylými domy s obchody v přízemí. Leeuwarden není zjevně turistickým cílem č. 1, protože většina komerčních podniků nejsou hospody. Ba ani obchody s oděvy. No, tyhle možná přeci jen převládaly, ale byla tu i fotokina, prádelny, knihy, drogerie, no vypadalo to jako v normálním městě. Furt pršelo, ale šlo to.

Najednou jsme uviděli sochu koně a objekt, který určitě musel být Váha (nejsme v Holancku první den). A mezi nimi nejširší most přes kanál, jaký jsme kdy viděl, Poměr šířka:délka tak 10:3. Řádně klenutý, jak tady staré mosty bývají, a obvyklým směrem, tj. od břehu ke břehu. A nedaleko směrovka “Fríské muzeum”, náš dnešní cíl.

Fríské muzeum

Muzeum je ve dvou budovách přes ulici. Nejdřív jsme marně obcházeli tu, ke které jsme přišli dřív, ale všechny dveře zavřené. Že by toto muzeum, na rozdíl od všech ostatních atrakcí v Holancku, bylo zavřené v úterý? Ale ne! “Není tamhle vstup?” povídá Bety a ukazuje na druhou stranu ulice, kde je něco jako jako vstup do kina s nápisem Museum Entrance. A opravdu. Paní v pokladně nám prozradila, že budovy jsou dvě, že jsou spojené tunelem a že tam u ní je fríské stříbro, moderní umění a odboj za druhé světové a na druhé straně ulice je moderní umění, vybavené pokoje, historie a archeologie. Poděkovali jsme, nastrkali věci do skříněk, přehlédli věšáky, kde nám mezitím mohli schnout věci a vyrazili jsme do tunelu.

V tunelu jsou po stěnách koláže z velikých barevných fotografií, které se při přiblížení ukážou být velikými nástěnnými koberci z nějakého toho chemlonu či čeho.

Pak následují moderní umění, kterým jsme se vyhli a došli jsme až na zastřešený dvorek.

Na dvorku stojí gumový kůň. Vypadá jako socha, ale je z gumových plátů. Vypadá dost skutečně.

Ze dvorku se dá jít na záchod nebo nahoru, buď po dřevěném schodišti nebo do domu. My jsme šli do domu a tak se stalo, že jsme procházeli muzeem pozpátku.

Nejdřív jsme prošli měšťanskými pokoji tak ze XIX. století nebo ještě trochu staršími. On ten dům patřil nějakému zámožnému měšťanovi. Pak tam byli ukázky sváte¨čních pokojů z vesnice Hindeloopen. Chlapi tam osm měsíců v roce pracovali na moři, ženské s dětmi žili někde vzadu na dvorku, staraly se o sváteční pokoj a čekaly, až se chlap vrátí dom. Pak ho vyzvedly v Amsterdamu, nakoupily a všici jeli dom a čtyři měsíce bydleli v tom svátečním pokoji obloženém malovanými kachličkami, s čínským porculánem, malovanýma skříňkami a postelemi ve skříních. Ne vyklápěcími, ale normálně ve zdi, s dvířkama, jak už to známe ze Skotska. Asi nějaký západoevropský zvyk…

V archeologické sekci byly hlavně vykopávky, některé docela hezké, barevné (korálky, spony, knoflíky) a morbidní (kosti, lebky, …). Měli tam spousty šuplíků, v některých byly otázky (holancky), doplňky k základnímu (holanckému) textu (taky holancky), ale občas tam byly taky věci na šahání, jako třeba úlomky pravěkých hrnců s uchami (a inventárními čísly). Občas tam bylo čidlo a když jste se k něčemu přiblížili, začalo to mluvit (holancky). A taky tam byly televizory s legračními historickými filmy s takovými moduritovými figurkami a pevninou z umělé trávy, o tom, jak se llidi usazovali ve Frísku a pak tobě Římani a pak Frankové a pak Vikingové a pak…

Taky tam měli pokoj s holanckýma krajkami a otočnýma paníma ve starých šatech tu s krajkovým megakšiltem, tu s ozdobnou přilbou ze zlata apod.

A taky tam měli pokoj o Matě Hari, která se tu (ve městě, ne v muzeu) narodila. Byly tam nějaké fotky a šaty a knihy a televizor s anglicky mluvícím dokumentárním filmem. Dozvěděli jsme se, že Mata Hari už byla velká holka (41 let), když se zapletla s těma špiónama, a já si říkám, že už mohla mít rozum. Ale neměla a tak ji zastřelili. Jo, jo.

Pak jsme si šli prohlídnout ještě to stříbro, bylo takové stříbrné, počkejte na fotky. Na druhou světovou jsme nešli, protože jsem na ni zapomněl a když jsem si vzpomněl, byli jsme už skoro na odchodu a já si představoval, že se brzy najíme.

Zase prší

Když jsme vyšli ven, bylo zrovna hezky, tj. nepršelo, jen tak lehoulince mžilo. Ale to se změnilo, než jsme došli ke kanálu. To už normálně irsky pršelo. Tj. tak, že na pět minut to nevadí, pak už jo.

Nedaleko byl kostel s vysokou věží, ale nepřístupnou a Bety by prý na ni stejně nechtěla lézt, protože by padla hlady. Tak jsme šli kolem hlavního kanálu ke středu města. Jak jsem už psal, hospod tu moc není. První, na kterou jsme narazili měla saté za €14.90 a schnitzel za €17. To se mi zdálo moc, to jsou ceny jako v Amsterdamu, tak jsme šli dál. Došli jsme až skoro k mostu s koněm, když začalo lít. Rychle jsme se ukryli pod nejbližší strom, kde už byla ne zrovna šťastně se tvářící domorodá cyklistka - potřeba nevzdálit se od kola jí bránila řádně se ukrýt. Déšť houstnul a vítr jej zanášel pod strom. Pomalu jsme je obešli až jsme stáli za ním. Bety kryta ještě deštíme, já jen kmenem stromu. Cyklistka, po které teď už stékala voda, se tvářila ještě méně šťastně. A tu koukám, že na rohu je jakási pekárna se stolečky uvnitř. Za chvíli už nám příjemný anglicky komunikující mladý muž ohříval dvě minipizzy, kapsu z lístkového těsta s klobáskou uvnitř, připravoval latté macchiato a vyndával z ledu kalíšek s jahodovou šťávou pro Bety. To celé za €10.55.

Zatímco jsme si pálili jazyky, venku déšť utěšeně slábnul. Protože během deště nebyl čas pozastaven, bylo zřejmé, že druhou plánovanou atrakci, planetárium v sousedním městě Franekenu, už nestihneme (atrakce zavírají v 17:00).

Ale nejdřív bylo potřeba zahnat déšť, o což jsem se pokusil koupí černého skládacího deštníku v obchodě V&M, za €7.95.

Projížďka Frískem

Dohodli jsme se, že zkusíme najít místo, kde vede kanál nad dálnicí, a vyfotit to tam. Dojeli jsme až do Akkrumu, před ním totiž oba akvadukty jsou. Věděli jsme, že potřebujeme k vesnici Grou, ale tištěná mapa není dost podrobná v GPS chybí ten kontext - vidíte jen bezprostřední okolí. A tak jsme byli za chvíli v Aldebaranu (nebo Aldeboarnu nebo tak nějak), na východ od Akkrumu. My ale chtěli na sever…

Mezitím jsme se přiblížili ke keši u nějaké vodárenské věže, ale dostat se k ní taky nebylo je tak. Hlavní ulice vesnice Nes najednou končila v poli, odbočovala z ní jen cyklostezka. Nebyli jsme jediní, kdo se tu otáčel. Správná silnice vedla takovou skulinkou mezi domy… Keš je nano, ale s pěkným hintem a tak jsme měli hned. A při ukládání zpět jsem zapomněl zkontrolovat terén, takže mne viděla mudlice se psem, mudlové v autě a kdovíkdo ještě. 8-O

Pak Bety zahlídla šipku Grou, tak hurá za ní! Ale to už nás to vedlo na druhou stranu dálnice, podjezdem pod železnicí (souběžný kanál podjezdem nevedli, divný, co?) a dál do Akkrumu. Zase jsme zastavili, studovali mapu i GPS a našli cestu, souběžnou s dálnicí, začínala zase jako nenápadná odbočka mezi domy…

A za chvíli jsme se už vinuli krajinou, předjížděla nás auta s chlapíky jedoucími pozdě domů na večeři, i jedna motorka, taky s chlapíkem, asi, že. Směr jsme drželi dobře, protože hned u akvaduktu je další keš. Kvůli té jsme tam sice nejeli, ale když už tam je, že?

A pak už se dál jet nedalo, silnice uhýbala doleva na most připojený k akvaduktu, před námi široký, klidný kanál a za ním, 90 m od nás, keš. A žádné lodě. Nepršelo - tady kolem Akkrumu jako by ještě vůbec nepršelo. Vystoupili jsme, prohlíželi kanál - celá konstrukce je docela komplikovaná - dole zahloubená dálnice, nad ní kolmo akvadukt s kanálem, takové široké betonové koryto s cestou po každé straně, pak nad ním ještě most pro železnici souběžnou s dálnicí a věž vedle mostu, asi hlídačem. Kanál úplně prázdný a Bety říkala, že dneska lodě nejezdí. Fotili jsme a filmovali panoráma a zatím přijela loď. Na místní poměry celkem malá, maximálně tak střední motorová jachta s důchodcem u kormidla. Tak jsme si ji vyfotili a s chlapíkem si zamávali. Hm.

Trochu jsme se vrátili, podjeli akvadukt - vedou do něj po stranách dveře jak do výtahu - a koukám, že až ke keši se jet nedá, že tam auta nesmějí. Začínalo pršet. Bety se ke keši nechtělo, tak jsem šel sám.

Keš jsem našel snadno u takového domečku a když jsem logoval, začalo hustě pršet. Přitiskl jsem se ke stěně na závětrné straně, takže mne to jen jemně sprchovalo. Pak věž promluvila. Hlubokým důrazným hlasem povídá: “Houchly huhly. Chrouhrm chroub!” Na druhé straně mostu stála jachta s vysokým stěžněm a věž jí asi chtěla říct: “Nevrážej do toho mostu. Zůstaň pěkně stát, já něco vymyslím.” A za chvíli se začal železniční most otáčet…

Honem jsem vytáhl foťák a otáčení nafilmoval, i se zavírám a průjezdem jachty. A mezitím z druhé strany přijíždí loď jak prase. Teda spíš ibis, aspoň to na ní bylo napsaný - Ibis. Ibis je ptát jak prase, asi. Tu jsem taky nafilmoval. A pak, z té strany jak předtím jela jachta, další velká loď, jak hroch - skoro celá ponořená, jen zábradlí koukalo. Tu jsem vyfotil. A protože nepřestávalo pršet, zpátky deštěm do auta.

A zase zpátky

Vraceli jsme se po dálnici zase na sever, do Leeuwardenu. Město jsme objeli po okruhu delší stranou, abychom viděli i ta místa, kde jsme ještě nebyly - na východní straně je okruh spíš mimoměstský.

Už skoro nepršelo, tak jsme začali vařit těstoviny. Ale počasí se ještě nerozmyslelo, tak to občas bylo pod deštníkem. Umyli jsme nádobí, já jsem poslal pár SMS a odpovědí na ně, Bety se vykoupala, já začal psát zápisem a kolem půlnoci jsme už spinkali. Bety už dávno.