Došel plyn. Voda na kafe se ještě uvařila (to jsou tam dvě deci), hořák si vesele hučel, ale voda na čaj už dosáhla jen stavu vlažnosti (a hořák už jen sípal až dosípal). Čaj by se v ní už nevyloužil, ale aby zabila mouchu, co do ní neopatrně spadla, na to byla teplá dost.
Po obloze se honily šedivé mraky a u snídaně nás to párkrát osprchovalo. Takový to byl den, už od rána.
Groningen
To město se jmenuje Chronyhem nebo možná Chronynhem, aspoň tak nějak mu říká paní od kempu. Cestou do Groningenu je docela hezky. Vidíme, ale že na některých místech měli větší déšť, než naše sprchování v kempíku. Cesta ubíhá klidně, k vidění je veliký kruhový objezd, větrný mlýn a opičí útes. To už jste skoro tam.
Ale také tam provádějí nějaké úpravy na příjezdu z dálnice do města, takže chybí P+R parkoviště. A tak nás to dovedlo až před nádraží a na vnitřní městský okruh. Tam jsme konečně uviděli šipku do parkovací nory. U vchodu stál mladý muž, mával na nás, hned poznal, že budeme mluvit raději anglicky a strčil mi do ruky lísteček, který nás pustí ven z parkoviště, kde by se jinak platilo až €16 za celý den. (Ale tak dlouho bysme tam nezůstali).
Pak jsme šli zpátky podél vnitřního městského okruhu, který vede kolem vnějšího městského kanálu, a postupně jsme sledovali, jak se zvedají mosty do města, protože po kanálu jela naším městem loď s vysokým stěžněm, řízená pohoďákem ležérně rozvaleným u kormidla vzadu. Loď byla asi obytná a chlapík se zřejmě stěhoval do teplých krajin (v Holancku zjevně začíná podzim).
U jednoho mostu stála nahatá paní a šlapala kravičce na hlavičku.
Došli jsme až k nádraží, u něhož se nachází Groningské muzeum.
Groningenské muzeum
Muzeum je stavba pozoruhodná sama o osobě a je to spíš galerie, než normální muzeum. Nebo výstavní síň. Nebo tak. Hlavní výstava v muzeu se jmenovala CUBA!.
Výstava je o Kubě. Tedy ani tak o Kubě, jako je tam spíš takové modernější kubánské umění. Je tam pár věcí starších, tak konec XIX. století, pak trochu začátek XX. - to jsou hlavně fotky, a pak nejvíc kolem války. Obrazy a fotky. Převážně moderní, některé abstraktní. Je to orientováno časově, takže je tam trochu i té revoluce, ale umírněně. A pak nějaké moderní věci, většinou lehce či více protirežimní, ale nejen tak. Jsou tam i nějaké vizuální a počítačové věci. Nejvíc se mi asi líbil Syndrom podezřívavosti - obrazovka rozdělená na čtyři části a v každé oči stejného chlapíka. A ty oči se chvíli koukají normálně, ale pak se podezřívavě podívají do vedlejšího kvadrantu. A tam je to podobně. Docela hezké.
Výstava zabírá celou jednu budovu muzea, teda spíš skoro celou. Horní patro je skoro prázdné a můžete se tam procházet velkými nevyužitými plochami s ocelovým schodištěm a při-chůzi-rambajzící lávkou. Patro místy přesahuje budovu a tam je skleněná podlaha přímo nad okružním kanálem. A v jednom zákoutí sedí hlídač a strašně se nudí.
Pak jsou tam ještě další tři výstavy. První se jmenuje nějak jako Mladí z Groningenu a jsou to hlavně abstraktní obrazy. I když pár je jich je realistických až surrealistických, třeba cyklus o ročních obdobích, což je až fotorealistické pohledy do nějakých polic či skříní s naskládanými a pověšenými věcmi evokujícími to které období. I v té abstraktní části je jeden přístupnější obraz, jmenuje se asi Jak lidé spí, a v některých skvrnách na něm lze rozpoznat kravičky. Růžovou a modrou.
Pak je tam výstava nazvaný Pure or Exuberant a to je čínská keramika nainstalovaná ve velikánském kruhovém sále rozděleném bílými zavěsy visícími od stropu až k zemi na taková plavná zákoutí. Je tam mj. taková veverčí série - vázy, misky a jiné nádoby, na nichž je veverka s čímsi v packách, jako by byla nějakým erbovním zvířetem. Taky je tam pěkná soška nějaké bohyně, podobnou jsme viděli loni v Knóssosu. A panáčci, kravičky, sloníci a hlavně misky a talíře.
Poslední výstava je sbírka nějakého chlapíka, který z běžného platu kupoval celý život obrazy, grafiky a malé sošky. Měl umělecké vzdělání a zjevně vkus. Jsou tam hlavně zátiší, krajinky, ale i portréty. Většinou všechno takové milé a pěkné. Chlapík se narodil myslím v roce 1905, umřel myslím 1983 a sbírky předal nějaké nadaci, aby se o ni starala, někdy v šedesátých letech.
A když jsme šli z muzea, vrhla se k Bětce nějaká slečna, jestli by jí nevyplnila dotazník, a protože se mi zdálo, že Bety zas nebudete reagovat, tak jsem se tam vsomroval a slečna dala dotazník vyplnit mně. Snad to Bety nebylo moc líto.
V dotazníku se ptali jak jsem starý, co mám za vzdělání, s kým jsem do muzea přišel, proč jsem tam přišel, odkud o muzeu vím, kolik jsme utratil/utratím peněz, kde bydlíme, jestli jsme z Holancka, jestli jsme přišel na výstavu nebo jen tak, a tak.
V muzeu jsme byli asi do čtyř hodin, tj. asi tři hodiny.
Ve městě
Pak měla Bety hlad a já taky, tak jsme hledali nějakou hospodu a vypadalo to, že jsou tam jen kavárny a Bety byla nervní a odpovídala jen “Nevím.”, tak jsme se trochu hádali a koupili jsme si nějaké zapečené sendviče a jedli je v parku u kanálu u muzea. Taky jsme psali pohledy aa přišel nějaký chlap, jestli mu půjčíme tužku, že si potřebuje napsat telefonní číslo. A tak jsem mu ji půjčil a když ji vrátil, šli jsme do města a tam jsme našli obchodní dům, něco jako menší Prior, no něco takového jsme v Holancku ještě neviděli a tak jsme tam šli, že koupíme nějaké dary. A pak najednou chrchly chrchly, že se bude zavírat, ať jdeme pryč. No jo, už bylo za pět šest.
Tak jsme zaplatil za dar, prohlídli ještě pár regálů a šli ven. U východu stála paní, usmívala se a říkala “Tot ziens.”, to je nashledanou. A venku na ulici, na takové hlavní obchodní třídě, zavírali všechny obchody, některé už měli zavřeno a prodavači a prodavačky se spolu loučili a mávali si a šli domů. Tak to v Holancku chodí.
Tak jsme ještě chodili po městě, koupili pár blbostí u stánku, poslali ty pohledy a taky koukali na pouť nebo co, na jednom náměstí bylo plno šouklů, kolotoče, horská dráha, jakási svislá centrifuga, dětský vláček a co já ví co ještě. A k tomu hrála taková ta německá pouťová hudba, jak z Ein Kessel Buntes. Ale Holanďani nejsou Němci, že.
Pak jsme našli keš u kostela a šli pomalu k autu a tu začalo pršet. Skovali jsme se u jednoho stánku s vietnamskými nebo čínskými jídly a Bety nic nechtěla, i když jsme neměli plyn a nemohli vařit. Já si dal dva závitky, déšť trochu ustal a tak jsme šli dál.
Když už to bylo k autu jen 403 metrů (uložil jsme si pozici parkoviště do GPS, abychom je pak zase našli), potkali jsme Alberta. Otevřeného až do osmi. Tak jsme tam šli koupit nějaké dárky (pivo, sirupy, brambůrky a oříšky) a jogurtíky, pěnu a tak… Abysme odnesli, koupili jsme kabelu s křečkem, odvlekli všechno do auta, nasedli do něj, kartička od mladého muže nás pustila ven a o půl osmé jsme vyrazili směr kemp.
Večer
Víceméně celou zpáteční cestu pršelo. Když jsme přijeli do kempu, tak pršelo. Zajeli jsme až na nejvzdálenější, v této pozdní sezóně nepoužívaná, ale ke stanečku nejbližší parkovací místa, a pořád pršelo. A tak jsme s deštníky došli ke stanu, vlezli dovnitř, zdravě povečeřeli (jogurty a brambůrky), zašli se umýt, vyzubat, vyčurat a zpátky spát. Poslední noc v Holancku…
Žádné komentáře:
Okomentovat