Autem Frískem

Už se nám to začíná krátit. Za týden touhle dobou - je půl desáté večer - už budeme dávno doma… No, ono se to krátí i tady. Před čtrnácti dny touhle dobou ještě bývalo spousta světla, tohle šero, tahle skorotma bývala až kolem desáté. Počasí se zlepšilo, ne že by bylo předtím nějak špatné, ale je trochu tepleji, i když ne takové teplo jako před týdnem, obloha modrá (přes den), skoro skoro bez mráčků.

Výlet Západem Fríska

Málem jsem napsal “Západním Frískem”, ale tak se jmenuje nejsevernější část provincie Holland, na druhé straně IJselského jezera. Mají to tu trochu pomotané.

Vyjeli jsme z Leeuwardenu nějak po jedená cté směrem na jih, na pobřeží zmíněného IJselského jezera leží parní pumpa, prý nejskvělejší v Holancku, která čerpá vodu z Fríska nahoru do jezera a odsud do moře.

Tak jsme teda jeli, cestou byly nějaké keše, některé jsme našli, jiné ne, a u jedné byl McD, tak jsme si zase dali zdravý oběd.

Pak jsme přijeli k pumpě, jmenuje se Woudagemaal a je u města Lemmer. Pán v pokladně nám povídá, že jsme právě minuli prohlídku a další je až v úterý. Aha. Asi se tam může jen s průvodcem. Tak se ptám, kdy přesně v to úterý a tak. A najednou chlapík povídá, že by nám dal natištěný popisek a pustil nás tam samotné. Tak jsme mu dali €10 a on nás odvedl k bráně. A když bránu otevřel, byla za ní kotelna a tam zrovna průvodce výpravě vysvětloval, čím se tam topí a kudy se vede pára a tak.

No vida! Byli jsme tedy přidáni k výpravě. Chvíli se nás ptali, jakou mluvíme řečí a odkud jsme. Několik návštěvníků mluvilo anglicky a tak nám občas překládali, ale průvodce, starší pád, anglicky moc nee. Vypadal, že docela rozumí, ale jazyk, kterým odpovídal nebyl angličtina. Zařízení bylo nedávno (asi tak před dvaceti lety) předěláno z uhlí na mazut - ano, ano! Na rozdíl od pumpy v Cruquisu toto není muzeum, ale funkční zařízení, které se od roku 1920 stará, aby Frísové měly nohy v suchu. Nyní sice jako záložní - běžnou práci zastává elektrická pumpa ve Stavorenu - ale i tak je prý v provozu cca 400 hodin ročně (to je bezmála 17 dní). Zvládně vypumpovat 6 miliónů kubíků za 24 hodin (ta elektrická 8 mega a navíc se pouští častěji). Protože pumpa musí naběhnout do šesti hodin, je stále v bezvadném stavu, všechno je naolejované, naleštěné a čisté (až na pavučiny, to je asi bolest celého severního Holancka).

Uvnitř mají až německý pořádek - trubky jsou natřeny rúznými barvami podle toho, co v nich je: červená - vysokotlaký pára, žlutá - nízkotlaká pára, zelená - chladící voda, hnědá - palivo, šedá - odpadní voda.

Pak nám ještě promítli naučný film (s anglickými titulky), provedli nás kolem budovy prohlídky byl konec. U pokladny nám ještě dali naučné letáčky, zamávali jsme si a odjeli.

Útesy

Když jsme seděli v mekáči, našel jsem v průvodci, že nedaleko je celoholancká rarita - útesy. Protože kolem nic vedla malebná silnice, vydali jsme se k nim. První z nich - Oudermirdumerklif - byl zklamáním. Mírná stráň svažující se k moři, teda dnes už k jezeru, sice hezký vyhlídka, ale útes? Lavičky, dalekohled za euro a a to vše.

Druhý z nich - Reaklif, tj. Rudý útes, kde se roku 1435 odehrála bitva v níž Frísové odrazili holanckou invazi - to bylo jiné kafe. Červená skála strmicí se nad hladinou, známá široko daleko. Ale přijeli jsme pozdě. O pětiset, možná tisíc let… Mají ho tam na obrázku na naučné ceduli a prý tam uctívali jakési pohanské božstvo. Ale teď to tam vypadá ještě krotčeji, než ve Starém Mirdumu. Památník bitvy s nápisem “Raději mrtvý, než otrok.” na ledovcovém balvanu a stánek se zmrzlinou. A k tomu Holanďané slunící se na trávě a koupající se na plážích tam, kde býval útes…

A tak jsme jeli dál, malebnou krajinou, občas zastavili, koukli na jezero a jeli dál.

Harlingen

Chtěl jsem se ještě projít přístavním městečkem Harlingen. Cesta opět vedla malebnou krajinou. To bylo fajn. Po příjezdu do města jsme na parkovišti u samoobsluhy uviděli auta, ale bylo zavřeno, jako všude - neděle, že. Proč tam stála auta, se ukázalo později. Ve středu města totiž nebylo kde zaparkovat. Projížděli jsme uličkami i přístavem kolem plných parkovišť, jedno jsme si i projeli… Až jsme se ocitli za městem, kousek od jedné keše. Z prohlídky města se tedy stali projížďka, ale zato jsme našli velkou keš (plechová krabice od nábojů, v Holancku oblíbená), kam mohla Bety uložit Thórovo kladívka odkud jsme vysvobodili estonskou dívku.

A pak už do kempíku, uvařit večeři, umýt se a spát.